poster

Střecha

  • anglický

    The Roof

  • italský

    Il tetto

  • francouzský

    Le Toit

Drama

Itálie / Francie, 1956, 91 min

Komentáře uživatelů k filmu (19)

  • Houdini

    Zlatá Palma - výběr(21.12.2005)

  • sportovec
    ****

    Drsná připomínka východisek zlatého čtvrtstoletí klasického evropského sociálního státu upozorňuje, jak v celých oblastech tzv. svobodného světa ještě v polovině XX. století přežívalo v plné síle to devatenácté. Mužská superpozice však už tehdy měla svá limitující východiska: sociální otázka schopnost příjmově a prostorově založit rodinu patřila mezi ně. Přízrak nedostatkové ekonomiky je i dnes, v době prosperity, blíže, než se chce připouštět. Zoufalost však nemusí být beznadějí a boj hlavních hrdinů o seberalizaci nejen lidskou není fatálně předurčen k nezdaru. Lidská sounáležitost - opak atomizace společnosti - i tu nemůže neslavit alespoň podmínečný úspěch. Devatenácté století může ve svých přesazích tento proces nejen zastavit. I na těchto hodnotách, které jsou stále přítomny v našem životě, záleží, zda právě popsaná nesnáz ovládne nebo neovládne stupňující se nesnáze současného evropského lidstva. Cesta činné rezistence zůstává v tomto ohledu naší největší nadějí i jistotou. Nihil novi sub sole.(17.9.2007)

  • kyselina
    ****

    De Sica se vrací ke svým neorealistickým kořenům, které projevil spolu se scenáristou Cesarem Zavattinim ve Zlodějích kol, Zázraku v Miláně a Umbertu D. Svým citlivým okem zachycuje individuální drama celospolečenských porblémů, mezilidské slušnosti a pospolitosti.(16.8.2007)

  • Legas
    ****

    Opět jednou film, který dloubl ostrým loktem do mého materiálního smýšlení. Závěrečný záběr nádherně ukazuje, jak "málo" stačí ke štěstí. Inu, dnes už jsme moc rozmlsaní.(25.3.2007)

  • Pacco
    *****

    "Ingmar Bergman přijíždí do Říma, aby se setkal s italskými filmaři .." a tihle dva nemají, kam hlavu složit. Přestože doba neorealismu byla hudbou minulosti, v dílech od De Sicy z druhé poloviny 50. let je zdání o návratu ke svým kořenům největší. Avšak Střecha (stejně jako Horalka nebo Zázrak v Miláně) není neorealistickým dílem v pravém slova smyslu, ač operuje s naturščiky a sociálně společenským téma, její sonda do příběhu už není nezaujatě dokumentární, ale autor v ní postupně odkrývá své názory a postoje. Ani postavy nejsou pro režiséra (a diváka) jen objekty lítosti, nýbrž je vidět, jak je De Sica "miluje kamerou" a nenechá na ně dopustit (stejně jako já, když mi při scéně "šetření s elektrikou" vyvstala před očima přímo vystřižená realita mé vlastní rodiny, ehm kdysi dávno). Pokud se ale chcete dívat na Střechu ve srovnání s italskou kinematografií let čerstvě poválečných, tak vám bude připomínat takovou Země se chvěje po deseti letech. Snad že bych chtěl Sica navázat na Viscontiho? Imho ne, ač jistá návaznost dějová by tu byla – Visconti ukazuje čistě nestranně neschopnost vymanit se z dluhů u početné sicilské rodiny za musolliniho diktatury a De Sica fabuluje s příběhem partnerů, co se zas chtějí vymanit z onoho početného rodinného kruhu o nějaký ten rok později, kdy se ona "pošpiněná" Itálie staví opět na nohy. Narozdíl od Země.. nedovoluje krutosti reality pronikat všude a lehká deus ex machina scénáristovy ruky připouští činit pozitivní zvraty na poslední chvíli, což neubírá na věrohodnosti, jen ji nabízí nový rozměr, kdy nemusí všechno končit bezútěšně zoufale. Možná to byla právě ona naděje na lepší zítřky, která ukončila éru neorealismu a Il Tetto ukazuje cestu do budoucna. (i v budoucnu se ale budu udivovat nad tím, že ženy podle De Sicy jsou krásné i po sedmi dětech a samotný porod jim nedělá žádné problémy viz.)(18.8.2007)

  • Šandík
    ****

    Z neorealismu zbyly kulisy, pravda, velmi účinné, ale příběh se mění v pohádku. To nemyslím nijak zle. Ten film je mile lidský a takový mazlivý při vší své neuvěřitelnosti. Ale možná jde o tu neuvěřitelnost, která činí z dramatu dojemnou báchorku. Už jsme příliš daleko od té doby, kdy byli lidé ochotní žít v domku o velikosti větší koupelny a ještě být šťastni, ba co víc, uhájit jej vlastním tělem. Celé to zní neuvěřitelně, ač to určitě není pouze výmysl italských filmařů. Koneckonců, velká část lidí ve "třetím" světě stále ještě žije v něčem takovém, pokud vůbec mají střechu nad hlavou. Pro mě osobně jsou ovšem nejsilnějším Sicou stejně Zloději kol ve své nezhojitelné drásavosti... Jakkoli je skoro k nežití... Provokující otázka na závěr: Co činí neorealismus neorealismem? Může škatulku filmového žánru změnit taková drobnost, jako je posledních pár metrů filmu? Zjevně může, ale nevrhá to zajímavé světlo na celý výměr italského neorealismu?(18.11.2007)

  • Vishnar
    *****

    Zatím hodnotím všechny filmy od De Sicy maximálním počtem hvězd...a teď to znovu nezměním. Nevím, jak to dělá, ale vždycky mě ke svému filmu doslova připoutá. Závěrečná noc stavby a ranní příchod soucítících policistů byla napínavější než kšandy.(15.11.2006)

  • Skip
    ****

    Dva mladí novomanželé shánějí v poválečném Římě bydlení. Jednoduchý příběh a přeci velké drama. Pro milovníky italského neorealismu výborný film.(20.12.2011)

  • kusper
    *****

    Film, který pohladí na duši...(16.10.2008)

  • d-fens

    ocenenia : MFF Cannes 1956 - Nominácia na 1. cenu(21.12.2012)

  • mortak
    ****

    Těžko vytýkat poválečným neorealistům, že se v době obnovy materiálně a morálně zničené země snaží dívat na lidskou bídu s optimistickým nadhledem. Netlačí přitom nijak moc na pilu, jen chtějí dodat divákům trochu naděje a tak nekomplikují příběh tragickými momenty. Na jednoho udavače tu máme celou partu správných zedníků a i ten brácha není takový hulvát, i když to tak na první pohled vypadá. Dnes však Sicův film zanechává smutný stín nesplněného snu, nesplněných ideálů - základní touha všech lidí, i těch nejchudších, po vlastním domě živená optimismem politiků a falešnými fígly bank se stala základem pro trh virtuálních neexistujících peněz...(26.4.2009)

  • Kamkon
    *****

    Pan De Sica je skvělý režísér, který umí navodit atmosféru a přesvědčivě sugestivním způsobem popsat problémy sociálních tříd v minulosti (tento film je však stále aktuální, i dnes.) Velmi jsem věřila ve šťastný konec, nebo velké drámo nemusí skončit dobře. Určitě se koukněte a zjistěte, jak to dopadlo, rozhodně to není ztráta času, člověka to strhne.(15.7.2010)

  • shantim
    ****

    Další skvělý neorealistický snímek Vittoria De Sicy přibližuje problematiku chudoby mladých lidí v padesátých letech. Pro většinu mladých bylo v té době (pozn. dodnes tomu není v Itálii jinak) téměř nemožné sehnat ve velkoměstech bydlení za rozumnou cenu, takže volili nelegální cestu přes noc načerno stavěných domečků. Strážníkům potom stačilo zaplatit pokutu a už je odtud nemohl nikdo vyhnat. Snímek tedy vyjadřuje i v takto sociálně napjaté a téměř bezvýchodné situaci určitou naději a perspektivu do budoucna. 84% hvězdiček(27.10.2010)

  • tomtomtoma
    ****

    Zajímavé existencionální drama mladého manželského páru Nataleho (Giorgio Listuzzi) a Luisy (Gabriella Pallotta) Pilonových. Zabývá se těžkostmi mladých párů z chudých vrstev, které chtějí zažít normálně žít. V bytě s dalšími osmi lidmi nechtějí být, mají svou hlavu a nemají žádné soukromí pro svou mladistvou lásku. Nakonec se jedinným a nejlepším řešením jeví postavit si přes noc domeček v takové čtvrti nuzáků, kteří si sami staví kůlničky. Musí to stihnout přes noc a se střechou. Samozřejmě přes obtíže a s pomocí Nataleho švagra Cesara (Gastone Renzelli), se kterým byli do té doby rozhádaní a s trochou zahmouřením očka policisty, vše zvládají. Zajímavé drama, ze kterého je cítit určité nadšení z toho, že si chudí lidé i přes veškerou nuzotu dokáží pomoci.(17.1.2010)

  • felliss
    ****

    Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Ale jak člověk nejvíc ocení, že je lépe (byť i "maličkostí"), dokud není skutečně hrozně. Oceňuji. Ačkoli v jiném slova smyslu.(23.1.2010)

  • F.W.Colqhoun
    *****

    Vittorio de Sica se opět zajímá o to, jak se vede prolétům. Naštěstí pro filmaře i pro diváky, ne moc dobře. De Sica jako obvykle mistrně roubuje neorealistické akcidenty na dokonale zvládnuté mainstreamové, takřka melodramatické kopyto a vyrábí film, kterému skrze pohlcující koukavost, sociální angažmá a schopnost pohltit rádi odpustíte širokou paletu manipulativních postupů. Víc než kde jinde platí, že účel prostředky skutečně světí. Zvlášť když si uvědomíte, že se za těch šedesát let na trhu s bydlením změnilo leccos spíš k horšímu. A že brzy budeme proléti všichni.(13.1.2017)

  • Oskeruše
    *****

    Sen mladé dvojice o šťastném domově v přístřešku velikosti kurníku, dělicí čára kolejnic, na obzoru se rýsující siluety nového Říma – stejně tak luxusního jako nedosažitelného. Možná je solidarita mezi chudými vylíčena až příliš idylicky, možná je dějová linie úplně jednoduchá a konec ne úplně uvěřitelný, ale i tak si film v myšlenkách přehrávám stále znovu a znovu. Poselství celého příběhu zhuštěné do dvou či tří vteřin závěrečného záběru – klobouk dolů!(4.9.2008)

  • kedluben
    **

    bože můj!! anděl na horách po italsku.(18.9.2009)

  • bedihost
    *****

    Italský neorealismus v ryzí podobě. Drama se zamýšlí nad sociální tematikou. Po svatebním obřadu se mladý zedník Natale a jeho novomanželka Luisa nemohou dovolit koupit ani pronajmout byt, a proto se musejí – jak oba doufají jen dočasně nastěhovat k ženichovým rodičům. Mladí lidé mají hlavu plnou ideálů, krásné společné budoucnosti . Sociální problémy je doženou dříve než čekali. Jsou nuceni opustit přeplněný byt a hledat přístřeší jinde. Ve zcela beznadějné situaci, se manželé rozhodnou využít italského zákona, podle něhož nesmějí úřady zbourat dům , který byl – byť načerno – přes noc postaven na veřejné půdě a byl dokončen i se střechou. Střecha je přímočarý jednoduchý, ale myšlenkově přeplněný vynikající film. Je udivující s jakým jednoduchým dějem autor vystačil a přímo procítěně vykreslil lidské vztahy. Pět hvězdiček.(14.1.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace