Jahari ore no seišun rabukome wa mačigatteiru.

Trhá mi to srdce, protože Oregairu by si za mnohé zasloužilo mnohem víc. Skvělými postavami, námětem, myšlenkami i formou je to seriál pyšnící se vysoko nad průměrem romantických anime, ale bohužel je přecpaný prázdnými pseudohlubokými kecy, fádními a nekonečně nudnými pasážemi o ničem, při kterých má člověk chuť to několikrát dropnout (ehm, prostředek druhé sezóny mě donutil dát si pauzu asi na měsíc) a občas hrozně nesmyslnými problémy, za kterými často stojí pár nicneříkajících vět některé z žen YukinoSHITových a které se vždycky vyřeší nějak hrozně random, ale má to vypadat mindbowingly důvtipně. Díky tomu bylo pro mě sledování občas dost painful a i když mě to hrozně mrzí, tak mi to až příliš kazilo dojem. Charaktery postupem času nabydou větší lidskost a zranitelnost, ale zároveň skoro všechny ztratí svoji jiskru a zábavné, drzé dialogy se vytratí taky skoro úplně (Yukino s Hachimanem ke konci bohužel až moc "znormálnějí" a nejsou pak už ani trochu kousaví a to mě na nich v první sérii hrozně bavilo). A navrch jedno z hlavních děvčat se od druhé sezóny v seriálu skoro přestane vyskytovat a pro mě pak bylo hrozně těžké jí fandit. Nakonec se stalo, že svou lidskostí, živelností a citelně hořkou rozpolceností, mi nejvíc k srdci přirostla Yui. Její charakter v průběhu seriálů kolísá ze všech nejmíň a zůstává pro mě jako nejvíc main MC, bez které by to stálo už úplně za nic. Moc se mi ale líbila bromance Hachiman + Saika a taky krásně ryzí, reálné a relatable přátelství Yui s Yukino. (12.09.2021)

Oregairu mi jistým způsobem připomíná trilogii Matrixu. Pochopitelně ne žánrově, ale z hlediska výstavby ano: první část je nápaditá, zábavná a divácky snadno přístupná, ovšem se druhou částí přichází větší filozofování a výrazná proměna nálady a třetí část přináší závěr, který pro nemalou část diváctva bude znamenat vyloženě zklamání. Pro Oregairu je typický převážně epizodický děj odehrávající se na střední škole, v jehož středu je přemýšlivý a cynický Hačiman, jeho jízlivé komentáře a interakce s různými typy spolužáků. První řada je zaměřena pouze a jen na situační humor, který je nadmíru příjemný a zároveň inteligentní, a nabízí i dobře napsané postavy. Poté však záleží, jestli budete chtít do králičí nory proniknout hlouběji. Druhá řada totiž odhazuje komediální charakter první řady, mění se vzhled postav a ze seriálu se stává regulérní drama o dospívání, kde se sice stále dá najít několik komediálních okamžiků, ale prim zde hraje psychologický vývoj postav a jejich vztahy. V tomto ohledu chápu ty, kteří byli touto změnou rozčarováni a očekávali další jednoduchou, avšak inteligentní zábavu, a druhou a třetí řadu považují za nudné tlachání o ničem. Pokud ale přistoupíte na pravidla hry a budete každou řadu brát jako nedílnou součást velké mozaiky o dospívání, kdy hrdinové postupně vyzrávají a s přibližujícím se posledním ročníkem si uvědomují životní priority, můžete si to náramně užít jako já – a to včetně závěru. Právě závěrečnou, třetí řadu považuji zpětně za tu nejzajímavější část a celé anime můžu vřele doporučit. Lepší 4*. (06.03.2021)

[1. série] Nemůžu se ztotožnit s názorem HDeer, který snad vůbec nepochopil, co se děje anebo koukal na něco jiného. Koncept lásky mezi žákem a učitelem? Nějak jsem ho nepostřehl. Já koukal na poměrně originální námět jinak neoriginálního školního světa, kdy hlavní hrdina je poměrně kyselý, antisociální, posměšný, emocí se štítící chlapík, který by snad nejraději ani neexistoval, což mě zaujalo. Když se přídá podobně zamlklá, rezervovaná a příkrá parťačka z klubu, tak se nám otevře dost prostoru nad neobvyklým filosofickým přemítáním, proč je ten svět kolem nás tak povrchní. Rozhodně není šťastné Yahari považovat za tutovou komedii a už vůbec ne romantiku, která se jen tak lehce mihne a brzo zase zamává, protože se nám spíš dostává cynické a sarkastické podívané na to, jak řešit lidské problémy, vztahy a životní situace malinko neortodoxním způsobem. Hlavní duo je přirozeně chytré a vzájemné dialogy mají solidní jiskru, které právě dávají vzniku nejúsměvnějším situacím. Hikigaya mi připadá scénáristicky trochu přitažený: Přistihnete se, že byste už konečně chtěli od něho nějakou emoci, nějaký úsměv. Nebude vám vyhověno, ale nedělá to z něho nějakou nenáviděnou postavu. Yukino mě naopak zaujala rozhodně mnohem víc. Už dost lolitek a hloupoučkých submisivek; Yukino je naprosto svěžím vánkem a rychle se dostala v mém osobním žebřícku anime hrdinek téměř k vrcholu. Celkově má seriál příjemný flow, žádný velký zásek s mírnou gradací na závěr. Animace je ucházející. Za mě mírné překvapení. (09.06.2015)

Natož, že se jedná o komedii, tak tam nebylo prakticky nic vtipného. Po prvý jsem to vzdal po dvou dílech, ale když to vyšlo koplet a pořád to mělo tak dobrý hodnocení, tak jsem si řekl, že to zkusim dokoukat celý. Až ke konci to začíná být trochu zábavný a v posledních dvou dílech i dokonce trocha legrace. Nejvíc mě bavila epizoda se sportovním dnem a potom s přípravou na kulturní festival. Jinak animace nic moc, hudbu si ani nevybavuju. 55% (22.07.2013)

Příběh Hikigayi Hachimana patří mezi ty, které mě opravdu zasáhly a já celé anime hltal od začátku až do konce. Oproti jiným podobně laděným příběhům tu máme celkem specifického protagonistu, který je na okraji společnosti, ale pořád se ze sebe snaží dát to nejlepší, když přijde na řeč. I kvůli jeho životnému postoji je dán do jakéhosi klubu pomocníků, kdy musí vyhovět všem, kdo přijdou s žádostí a i to jej pomalinku mění. Hikigayův život se tak začne točit kolem dvou dívek, které jsou taktéž součástí klubu a časem blíže poznává i ostatní spolužáky a on možná i poprvé v životě začíná mít nějaké přátele. Postavy jsou zde celkem detailně vykreslené, máme tu trochu filosofie a spoustu silných momentů. S hrdinou jsem se celkem dost ztotožnil, byť jsem na rozdíl od něj optimista a nikoliv pesimista. Spolu s Rascalem a Beastars patři Oregauru určitě k vrcholu anime romdrama. 85% (01.03.2021)