Dotek zenu

Jak dost dobře vychválit film, který nelze přechválit? Pro pochopení filmu je možná nejlepší jej zasadit do kontextu, ve kterém vznikl. King Hu tímto filmem kriticky vystoupil proti zavedenému stylu ve wuxia (bojovnických) filmech, které v 60. letech produkovala hongkongská studia. Tyto filmy byly plné magie a nadpřirozena, proti čemuž Hu reagoval novým stylem historicistického wuxia; právě v tomto spočívalo Huovo mistrovství (Mě osobně magie, kterou později opět zpopularizoval např. Tsui Hark, ve wuxia filmech nevadí, příkladem takového filmu vysoké kvality může být „Bojovníci z hory Zu“.). Hu byl v tomto ohledu inovátor žánru, který inspiruje režiséry wuxia dodnes. Dotek zenu se lehce inspiruje povídkou čínského spisovatele Pu Songlinga, hlavním postavou není machistický hromotluk, ale neúspěšný umělec a literát; hrdinství zosobňuje mladá, energická žena–bojovnice (od toho i původní název Xianu), která i přes své schopnosti neztrácí nic ze své ženskosti. Druhá jmenovaná postava se stala prototypem žánru. Kromě světa bojového umění je ve filmu obsažen – jak napovídá již název – svět zenového (v Číně chanového) buddhismu. Prvek tajemna ve filmu tedy netvoří magie ale náboženství, za hranici reality film zajde jen lehkým „dotekem zenu“. Kromě buddhistických motivů je film „zenový“ i po vizuální stránce; střih akčních scén záměrně pracuje s chybami, kterými chtěl Hu přinést obraz blíže divákovi: “Diváci sami jsou kamerou. Nechci, aby diváci seděli a dívali se, chci, aby byli v pohybu.” Vidět tento film je skutečně kulturním zážitkem, který se vyrovná klasikým historickým eposům západní kinematografie (řekněme Vláčilovo Údolí včel), nebo (o dost známějším) klasickým japonským historickým filmům (Kurosawa). (21.07.2011)

Keď je kráska v nesnázích, môže sa konečne predviesť aj mamičkin nepriebojný synáčik a ukázať, čo je v ňom. Trojhodinový film je popretkávaný viacerými kratšími a dlhšími súbojmi, poväčšinou v lese a tak nemá kedy začať nudiť. Súboje sú možno prestrihávané trochu zmätočne (čo je to ale oproti dnešnému epileptickému strihu), ale cítiť, že bolo pre ich prehľadnosť urobené vzhľadom na možnosti maximum. Dlhšia je iba expozícia, o čom bude film, sa dozvieme až po trištvrte hodine. Záver sa uzavretiu nejakého dejového oblúka, aký by sme na dlhší úvod čakali, vzdáva a prichádza tak k titulnému "dotyku zenu". (28.09.2016)

Smysl tohoto filmu mi trochu unikl. Na zenovou filosofii expert nejsem, tudíž asi nejsem tím správným divákem. Jenže z počátku se zdá, že se bude na co dívat. Mladý malíř se zaplete do pronásledování dvou vládních nepřátel – generála a Zprvu pociťuje sympatie k pronásledovaným, ale i k mladému pronásledovateli, postupně se však začne přiklánět ke dvěma uprchlíkům. Ti jsou očividně obviněni neprávem. „Hrdina“ (uvozovky vysvětlím dále) se do dívky zamiluje, a (i trochu pod tlakem matky) chce si ji vzít. Tady bych měl podotknout, že tento film trvá tři hodiny – 2 díly po 1,5 h. První část se tedy docela slibně rozvíjí, soubojů tu sice moc není , ale sem tam se zableskne čepel nějakého toho meče, což se v kombinaci s létajícími scénami (wire-fu) zdálo dobrým příslibem pro část druhou. Jenže! Druhá část pomalu, ale jistě opouští příběh sympatického malíře, opouští vlastně jakýkoliv příběh! Kamera sice sleduje oba uprchlíky, ale nedozvíme se o nich ani o píď víc, než v díle předchozím. Tady se souboje docela zmnoží, ale vzhledem k absenci příběhu působí dost samoúčelně. Oba (vhledem k první půli filmu noví) hrdinové nemohou nijak přirůst k srdci. I přesto je asi největším překvapením filmu závěr, kdy se pozornost přenáší na mnicha, u kterého oba uprchlíci kdysi prodělali výcvik. Konec filmu působí jak z nějaké kýčovité buddhistické brožury. Mnich sedí proti zapadajícímu slunci, vidíme jen jeho siluetu Nemá pro mě asi význam hledat v tomto filmu nějaké hlubší smysly, když zenu nerozumím ani za mák. Škatulata s ústřední postavou jsem si vysvětlil jako určitou hierarchii v lidské společnosti – malíř, bojovník/uprchlík, skoro bůh. Jejich schopnosti jsou jakoby odstupňované. Malíř se zdá neschopný, jeho cit pro pozorování se však upotřebí ve vymýšlení taktiky. Oba bojovníci umí zacházet se zbraněmi, chybí jim však ono pozorování, pouto se lidmi. Mnich jako by oba tyto přístupy propojil. Asi proto mu připadlo právo celý film uzavřít. Film má krásnou kameru, v bojových scénách zajímavý, někdy však příliš rychlý, střih. Krásná příroda a čínské kostýmy za vidění rozhodně stojí. Snaha sdělit i něco víc než jen „obyčejný“ dobrodružný příběh však film tříští, a dělá ho nudným. (29.10.2005)

Dotek zenu je o písaři Ku, slečně Yang, která je vystavena hrozné budoucnosti … Spletitý příběh promísený duchařskými povídačkami, bojovým uměním až k rozhřešení problému, který spočívá v nelehké budoucnosti slečny Yang. Bude nakonec spravedlnost po odplatě znovu nastolena??? První část filmu odsýpá velmi pomalu, takže místy nudí i přes napínavé okamžiky. Ale jen první čtvrt hodinku, potom se vše obrátí a divák začíná víc rozumět indiciím ze kterých si postaví prozatímní dějový celek… než se vlastně vůbec divák dostane na samý konec příběhu. Mě film začal bavit právě ke konci první části na kterou navazovala část druhá – konečná. Když bych měla hodnotit tento film ze všech obdobných filmů (s tématem bojového umění, zenu apod.), které jsem měla možnost vidět musím uznat že na svojí dobu (1969) je Dotek Zenu velmi vkusně natočený. Nejvíc jsem byla unešená a zároveň velmi potěšená scénou boje v bambusovém lese. (13.08.2012)

Sammo Hung Kam-Bo zde má první zajímavější filmovou příležitost. Role Jackie Chana musela být hodně malá, protože jsem si ho vůbec nevšiml. Původní tchaj-wanská verze byla uvedena ve dvou částech v letech 1970 a 1971, protože při uvedení první části nebylo natáčení ještě ukončeno a celkový čas byl v součtu 200 minut. Scéna v bambusovém lese byla v obou částech v první na konci a ve druhé na začátku. V listopadu 1971 byly obě části pro honkongský trh sloučeny do jednoho snímku o stopáži 187 minut. (23.12.2011)