Ohňostroj

Mluv s ní meets Hranice ovládání meets Americký přítel meets… a to by stačilo, srovnávání s Tarantinem prý Kitano celkem pochopitelně nemá rád. A předchozí přirovnání taky kulhají, resp. postihují vždycky jenom jednu stránku čehosi, co bych pracovně definoval jako existenciální meditace nad zuřivým zápasem o možnost tichého bytí ve světě. Jeden se u toho zamyslí a zůstane pár dní zamyšlený. (13.09.2015)

Škoda, že moja prvá oficiálna návšteva u Takešiho Kitana, čo sa konkrétne týkalo po režisérskej stránke, dopadla tak strašne katastrofálne, až pomaly tomu nemôžem ani sám uveriť, že by ma mohol nejaký japonský snímok až takto veľmi sklamať, skôr by som to ale charakterizoval, ako proste počas sledovania tohto filmu, si prechádzať「neuveriteľnou nudou」, ktorú som dopozeral iba s obrovským vypätím všetkých svojich síl, až som momentálne teraz z toho mimoriadne vyčerpaný, keď si vzápätí môžem pogratulovať asi v tom zmysle, že to mám aspoň konečne za sebou, pričom, na druhej strane, zase pevne verím tomu, že snáď nabudúce to dopadne už úplne ináč...?! • Skrátka, aby som bol predsa trochu viacej konkrétnejší, tak som zrovna v tomto prípade - v podstate ani poriadne netušil, čoho chcel vlastne tento univerzálny tvorca dosiahnuť viac? Či sa túžil predovšetkým zamerať na typickú yakuzu, odkiaľ najviac pramenili tie najbrutálnejšie scény, alebo povedzme sa venovať i protagonistovej, smrteľne, chorej žene, či dokonca kolegovi, ktorý je kvôli nemu akurát upútaným na invalidnom vozíku a podobne. • Áno, tentoraz ste presne trafili klinček po hlavičke, pretože pokiaľ sa dobre pamätám, stelesnil nielen hlavnú postavu v podaní výbušného (niekdajšieho) detektíva Nišiho, ktorého si taktiež napísal priamo na telo, ale súčasne si k tomu tento dosť『popretkávaný príbeh』, zostrihal i podľa svojho vlastného gusta, čím v mojom osobnom ponímaní vôbec nedosahuje požadovaného efektu, najskôr len určitého defektu, spojeného s daným rozčarovaním zo strany zainteresovaného diváka, ktorý sa pomaličky ani nestačil čudovať, čo mu to ten režisér neustále servíroval rovno na filmový tanier... • Totižto, ani jedno menované prostredie, mi neprirástlo k srdcu tak, ako som si možno trošku naivne predstavoval, že by práve mohlo, zväčša na mňa pôsobilo len chaotickejším spôsobom, nakoľko sa väčšinou vykryštalizovalo z čista jasna, ako trebárs, z nejakého, podivuhodného sna. • Bohužiaľ, musím následne skonštatovať, že Hana-bi, nie je tým filmom, na ktorý budem ešte v dobrom spomínať... (07.04.2023)

Stejně jako v yakuze si zde Kitano střihl prakticky na chlup stejnou roli bezvýznamného prodavače párků s parkinsonem, který omylem zamastí košili hlavnímu hrdinovi. Jinak co se týče stylu tak je ohňostroj prostě Kitanem se vším všudy, kterého byste poznali i se zavázanýma očima a ustřelenou hlavou. Možná tentokrát o něco více poetičtější a romantičtější, všechno to rychlé násilí proto působí ještě výrazněji. Navíc je od první do poslední minuty film vylaďen nádhernou zasněnou hudbou. Škoda jen že to tak přestřelil s tím sentimentem (čekal jsem trochu více humoru a méně slz:), upřímě je to jediný důvod proč nedám plný počet. I tak se ale jedná o moc pěkný filmový zážitek (07.05.2006)

Miluju Takeshiho kombinaci asijske poetiky, zvlastniho humoru, dojeti, kdyz ho nejmene cekate a v neposledni rade ultimatniho nasili, take jeho herecky minimal a hratky s obrazy, kdyz k tomu pridam uzasnou muziku jeho dvorniho skladatele Joe Hisaishiho, jedna se o dokonaly zazitek, v tomto filmu nachazim vsechny z vyse jmenovanych faktoru... Dlouho jsem mel nejradsi Kikujira, nakonec se ale stal mojim nejoblibenejsim filmem tohoto podivneho genia prave Ohnostroj... (26.06.2012)

Filmy Takešiho Kitana patří pro mě k nezaměnitelným zážitkům a obvykle mě na chvíli unesou do zvláštního transu a odlišné dimenze, v níž jakoby existoval jenom režisér a jeho osobité dílo... v tomto případě nejen režisér a herec, ale ještě navrch autor krásných poetických obrazů (jež se objevují celým filmem) v jedné osobě. Slůvka zvláštní se tady zatím neumím zbavit, jelikož přesně taková mi přijde hodně neobvyklá kombinace objevujících se výjevů plných násilí a krvavé smrti, se všemi příhodami hlavní postavy a jeho nemocné ženy, které jsou zase plné dojemného prozření ze smutku, nákažlivé radosti, nevšední romantiky bez klišé a hýří příjemnou náladou. Jednou tedy tříská velký ohňostroj plný lásky a energie, jednou se stejnou intenzitou tříská krev po palbách... I přes pomalé tempo si mě Kitano svým filmem ale dost podmanil a to i v mnoha dlouhých statických záběrech, nabízejících možnost hlouběji procítit niterné pocity, a dokázal na mě zapůsobit i ukázkou dvou jakoby zcela odlišných osobnostních světů jednoho člověka – drsného policisty v boji proti japonské mafii a milujícího partnera. Přesto jsem se ne vždy zbavil jisté pachuti a hlavně dojmu, že opakování pár sdělení či výjevů občas jen prodloužuje film navrch, což mi brání sáhnout po plném počtu... ač po nejedné scéně, co mě Ohňostroj svou atmosférou, poezií, vytříbenou vizuální stránkou či Kitanovým minimalistickým výkonem ohromil, jsem k němu neměl daleko. [85%] (28.01.2023)