Tore tančí

Nejdepresivnější a nejspíš i nejlepší film, který jsem za léta na festivalu ve Varech viděla. O manipulaci, o krutosti a sadismu, které číhají "pod povrchem" i u zdánlivě civilizovaných lidí. Podobné téma, jakých se obvykle chápe Lars von, jen ne černěhumorně vystajlované jako intelektuální jednohubka, ale naopak v brutálním, téměř nevydýchatelném dokumentárním stylu. Hrůzy, které naivního Toreho potkají, působí chvílemi jako vystřižené z extrémního torture hororu. Navíc ta divácká bezmoc, touha zařvat na hlavního hrdinu, aby se už vzpamatoval, že může utéct, že existuje i svět ZA odporným mikrokosmem, kterému vládne tyran Benne. Zároveň je velmi těžké vypořádat s Toreho pasivním přijímáním utrpení, které - soudě i podle některých zdejších komentářů - přímo provokuje k tomu, ještě si přihodit polínko. Film jde do živého, nutí vás podívat se do vlastního nitra, a pojmenovat to, co si nechcete přiznat ani sami sobě. Můj obdiv režisérce Katrin Gebbe i všem, kteří do takového projektu šli. Z projekce bych neodešla, ale chápu ty, kteří to museli udělat prot, že klaustrofobní zpodobení toho, co je děje za zavřenými dveřmi tolika rodin, prostě neunesli. A zvuková stopa filmu je stejně výrazná jako ta, kterou vám zanechá na duši. (13.09.2013)

Jestli se dá říct o nějakém filmu, že bolel, tak o tomhle to to platí několikanásobně. Katrin to hnala do extrému, ale svůj účel by to mělo splnit, protože donutí člověka přemýšlet o tom, čeho je někdy schopen v určitých situacích. No přiznávám, že mně se otvírala kudla v kapse, když jsem viděla jak se s Torem manipuluje a o těch dalších hrůzách ani nemluvím. A o tom to je, už bych v tom jela taky. Z Torových úst zaznělo mnoho vět, které jsou bytostně pravdivé a krásné. Tenhle film je silná a drsná morální facka možná pro všechny, kteří jsou nějak zakomplexovaní, závistiví a které bytostně irituje (pro mě nepochopitelně, že někdo druhý má v sobě čistou duši jak bílé plátno. "Všechno zlo v životě pochází z duševní prázdnoty, nudy, lenosti, a to vše je nevyhnutelné, když si člověk zvykne žít na účet druhých." - A.P. Čechov (12.01.2015)

Šokující příběh je těžký vůbec vydýchat, bylo mi z něho vyloženě úzko. Je velmi obtížné takhle deprimující látku sledovat až do konce. Věříci mladík Tory v dosud neznámé násilnické rodině, které nejdříve pomáhá s domácími pracemi, vcelku normálně tam zpočátku žije a pak později zažívá stupňující se peklo. I když je z rodiny později vyhazován, vrací se do ní zpět, ač ví, že ho tam nic dobrého nečeká. Trpí, vykupuje se za děti a prochází si peklem ponížení i tělesného bití až k samotnému mučednictví. Za bohulibým účelem. Být vzorem, ukázat, že se dá jednat i mírně, hlavně zachránit zneužívané děti v rodině před násilnostmi a životem na šikmé ploše, který jim osud v nevhodné rodině chystá, seznámit je s jinou morálkou a životními hodnotami, zastavit šířící se pohromu, valící se na další generaci. Pomoci jim uniknout, byť za cenu obětování se. Ukázat jim, že i na zlo se dá reagovat dobrem, nastavuje druhou, třetí tvář k dalším ranám. Touží lidem otevřít oči a pochopit špatnosti, jímž dosud spíše nečinně přihlížejí. Nesmírně tíživé a silné. Pro nevěřícího bude jeho jednání patrně nepochopitelné, proč si to všechno nechal líbit a proč do toho vůbec šel. Film vyzdvihuje nechutnost krutosti, lhostejnost a odsuzuje nečinnost. Nečinnost při přihlížení špatným skutkům, které se v okolí dějí. Vysvětluje smysl sebeobětování.- Člověk některé agresivní bezduché zrůdy, jež představují rodiče a jejich "přátelé", opravdu nemá šanci pochopit. Jak se některých skutků můžou vůbec dopouštět? Ošklivost života v nejhorší podobě a obžaloba zla, jemuž by jsme se měli vyvarovat. Jen pro silné žaludky. Pointa opravdu není vtipná, ale je částečně v jednom momentu úlevná. SPOILER: Ne všechny oběti jsou vždy zbytečné. - A je škoda, že tu nevhodnou výchovu nešlo vyřešit raději obloukem přes policii a často špatně fungující sociálku, s níž oběti domácího násilí ne vždy chtějí spolupracovat... (02.09.2017)

1. Předmluva: Většina anglických slov má většinou jak fyzickou, tak duševní konotaci, tak např. slovo "freak" znamenalo původně ve fyzickém smyslu "zrůda" (viz skvělý film Toda Browninga z roku 1932) v důševním "rozmar". V době hippies, ve které má kořeny i tento film, byl význam rozšířen na "jednání určitým způsobem pod něčím vlivem", zde Ježíšovým (?). Sám velký Frank Zappa se k tomu vyjadřuje "Ani dík vašim blbým trikům/ se nezabrání přívalu hladových fanatiků (freaků)" 2. Konstatování: V poslední době registruji u filmu nejdříve, zda ho natočil muž nebo žena. V případě režisérky se připravím na nějakou tu iracionalitu. Dočkal jsem jí i zde, přestože příběh je veden kauzálně, logicky, racionálně. Tento příběh o Ježíšových fanaticích (či fanatických stoupencích) se odehrává v Hamburku (sekta zde byla založena v roce 1991) v roce 1994, kdy se přesunula do Berlína. 3. Domluva: Film přesto není (vyloženě) sektářskou záležitostí, nýbrž střetem dvou světů, v němž (jako obvykle) zvítězilo to temné, hrubé, nespoutané, zemité. A proto také (byť se to zdá být absurdní) se prosadilo právě Pavlovo pojetí křesťanství. Jak jsem se zmínil, režisérka pere prádlo načisto; nevyhýbá se ani (závěrečné) krutosti žen, které celé dílo završují (jak to známe z Little Big Horn nebo ze Zoly). (13.01.2015)

Hledání Ježíše ve špatný čas a na nesprávném místě… Nevyzpytatelný film, od něhož by bylo velkou chybou očekávat průzkum „punkové sekty“ kdesi v německém zapadákově. Punkový úvod je pouze záminkou pro mnohem komplexnější zamyšlení nad ovládaným/ovládajícím z provokativní perspektivy těch „normálních“. Ze všech aktivních postav se dá vyčíst velmi málo, neboť jednají nevyzpytatelně a na první pohled několikrát popírají sami sebe (ironicky vyjma dogmatika Toreho). Ačkoli jsem měl v některých okamžicích dojem, že jednání postav příliš řídí autorská zvůle, musím se poklonit před sugestivním účinkem, kterého bylo dosaženo. Snímek od jisté chvíle vyvolává nesnesitelnou tíži, touhu někam odvrhnout svůj hněv vůči tyranům na plátně, což naráží de facto do prázdna, protože motivace stále chybí – čím méně divák zná a odváží se očekávat (doufám, že vševědoucí diváci, co mají sklony odhalit jakoukoli pointu po patnácti minutách, zde ustoupí ze své vášně), tím pro něj bude stupňovaná krutost hůře snesitelná. Podobně nevyzpytatelný je i styl, poněvadž film má minimálně tři tváře: výborně natočené scény opojení hudbou (nejen punk, ale i moderní disco) střídají klidné „mezihry“, které se nakonec překlopí v naturalistickou úzkost všech zúčastněných. Nejsem vůbec příznivec efektních scén násilí na zvířatech a přišlo mi, že na konci se koloběh absurdit šponoval až příliš dlouho, což jsou dva důvody pro ubrání jedné hvězdy. Rozhodně mi snímek neimponoval jen svou nevyzpytatelností, jako spíše myšlenkami, co se snažil rozvíjet. Otázka, zda je víra odvahou či následkem strachu, nachází legitimní odpověď v obou cestách, leč následky se drasticky liší. Opravdu podlý a nepříjemný film, „radost“ pohledět… (MFFKV 2013) (01.08.2013)