Žít svůj život

Podtitul filmu - Nikdo mě nemá rád. Silná melancholie, pomalu rozlévaná po "šedesátkové" Paříži. Městě plném cigaretového kouře, historicky provařených uliček a jejich obyvatelek i nedosažitelných nadějí. Duší nevinná a přemýšlivá kráska pomalu, ale jistě, klesá v pařížském bahně, ze kterého se občas nelze dostat, zvlášť, když jste tzv. "na prodej". Velmi citlivý a přitom drsný příběh, plný opravdových slz i inspirativních myšlenek, se odehrává v autentické dobové atmosféře, je úžasně nasnímaný a doveden do dokonalosti posmutnělou, doprovodnou melodií. Nádherné vyobrazení posmutnělé krásy a svobodná filmařina od srdce. (Challenge Tour 2015). (27.04.2015)

Viem, že Jean-Luc je čistokrvný filmár, ktorý všetky svoje nápady vyjadruje filmovými prostriedkami. Mám rád jeho filmy, ale Žiť svoj život nepovažujem za jedno z jeho najlepších diel. Určite je to zaujímavý a usporiadaním neštandardný film s krásnou a dobrou herečkou, ktorá mu dominuje. Vôbec neľutujem, že som ho videl, len mám pocit, že na štyri hviezdičky nedosiahol. (16.10.2014)

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)

Začínal  jsem s předsudkem a opatrností, končil okouzlen a zdrcen.  Očekával jsem intelektuální  užvaněnou onanii a ona je tu vlastně nemilosrdně vysmívána.  Formální komedie už od úvodních tónů tklivého hudebního doprovodu jednotlivých obrazů. Detail zprava, detail zepředu, detail zleva a...  Obraz první, začínáme. A detailem zezadu.  Godard si s filmovým vyprávěním prostě hraje po svém a je na vás, jestli na jeho pravidla- nepravidla přistoupíte.  Tentokrát jsem se nechal unášet pohledem do živých či  lépe živoucích očí krásné (hodné!) Nany. Strach, štěstí, láska, lhostejnost, humor, vše se v nich zatřpytí, stačí se dívat.  V 11. kapitole jsem se  i upřímně zasmál, došlo totiž na onen výsměch. Nejprve se dozvíme, že čím více mluvíme, tím méně slova znamenají a pak přijde právě ona smršť intelektuálního žvanění. Já se tu díky Godardově vzkazu prostřednictvím  Nanina pohledu na diváka (ještě měla mrknout) začal smát a přestal poslouchat, nikoliv se dívat. A pak přišel závěr a já si najednou přál, aby to byla  hloupá romantická komedie, která končí polibkem při západu slunce.   Za svlékání do naha bych  Naně pak dal asi i víc než pět tisíc franků. (16.09.2022)

Zrejme najzvláštnejší pohľad do súkromia prostitútky. Občas to príde až tragikomické ( posledné sekundy filmu ), ale väčšinou nás režisér až nechutne realisticky ( nemyslím tým explicitné zábery, ktoré v tom období nemali šancu zhliadnuť svetlo sveta ) zoznamuje s pouličnou prácou jednej krásnej dievčiny. (06.08.2017)