Ta'm e guilass
Le Goût de la cerise
Chuť čerešní
Taste of Cherry
Taste of Cherry
VOD (1)
Obsahy(2)
Pan Badii je muž ve středním věku, který se chce zabít. Objíždí Teherán a jeho okolí v otlučeném range roveru a hledá někoho, kdo by mu v posledních hodinách života asistoval. Jediným jeho úkolem bude podívat se druhý den ráno do vykopané jámy uprostřed pustiny, kam chce Badii na noc ulehnout. Pokud nebude jevit známky života, má dotyčný jeho tělo zahrabat, v opačném případě mu má pomoci ven. Zatímco mladý kurdský voják a afghánský seminarista nechtějí ani za velké peníze prokázat Badiimu neobvyklou službu, starý turecký preparátor neochotně souhlasí s tím, že jeho tělo zkontroluje. Také se však nejprve pokusí Badiiho přesvědčit, aby si odchod ze života rozmyslel, a na dohodu přistoupí jen kvůli své nemocné dceři, na jejíž léčbu potřebuje sehnat peníze. (Cinemax)
(více)Recenze (66)
Nejspíš nejsem takový intelektuál, jak jsem si myslel, ale tyhle meditativní festivalové hity mi absolutně nesedí. Nevadí mi pomalé tempo, mám rád třeba Bergmana, ale i v tom pomalém tempu musím cítit, že se něco děje, že v postavách něco probíhá, kdežto v tomto filmu mám pocit, že se vážně neděje nic jiného, než že chlápek jezdí v autě pustou krajinou. Přesto nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil, byl jsem tak zvláštně napjatý, určitou sílu snímek má, ale čekal jsem na konci nějaké důmyslné vyústění. A to, co přijde, mě naštvalo. Chudák divák by byl vděčný po 90 minutách jízdy pustou krajinou skoro za cokoli, jen ne za to, co mu je režisérem nabídnuto. Nedozvíme se jak to dopadlo, nevíme proč se chlápek chce zabít, nevíme nic. Ó, jak úžasné - divák si to přece může domyslet sám! Mnohem méně zajímavý film, než by se mohlo zdát. ()
Minimalizmus - dokonalosť. Suché. Vyžmýkané. ()
I kdyby čtení knihy "1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete" nedalo nic jiného, tak rozhodně mi to dalo představu o tom, že dobré filmy opravdu nejsou jen ty americké, ale hlavně že jsou zde země, které mají kvalitní tvůrce, země, které mají neuvěřitelně inovátorské filmy. Právě "Chuť třešní" je jedním z takových filmů. ()
Pravda je, že výjimečně mívám filmové chuťové pohárky zmrtveny, podladěny, jako by pozbyly chuti i chuti ochutnávat, jako by na okamžik odložily služební uniformu smyslu – Chuti; zčistajasna, („k smrti“) znaveny vnímáním filmové dužiny i narážením na nestravitelné pecky, makabrózně zsinají. Jenže pak se člověk zahledí na komentáře, začasté delikatesní, myšlenkově sbratřené plody šrotujících mozkoven, - a zas je při chuti. Nedošlo k tomu v případě filmu Chuť třešní, ale píšu to doznání/vyznání intuitivně k němu; snad by mi Kiarostami odpustil, že s jeho filmem vůbec nesouvisí. ()
Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... ()
Chuť třešní mi v lecčem připomněla Kaurismäkiho snímek Smlouva s vrahem (hlavní hrdina je navíc typově velmi podobný Jeanu-Pierru Léaudovi), byť z hlediska autorské poetiky se jedná o dva zcela odlišné filmy. Chuť třešní je nepochybně netradiční a vskutku nedějový film, který obchází klasické narativní postupy, nesnaží se zalíbit ani hrát na emoce, nevyužívá hudbu a spoléhá se spíše na atmosféru vyprahlého okolí než na příběh. Jako celek je pro mě však velmi impozantní, po vnitřní stránce dokonce duševně povznášející. Přirozenou cestou totiž pojednává a trefně pojmenovává existenční otázky člověka, přičemž diváka staví do pozice tichého pozorovatele, který jako by seděl vedle na sedadle terénního vozu, v němž se příběh z největší části odehrává. Režisér nic nevysvětluje, zkrátka nastaví jasnou premisu a dál už jen vypráví. Íránská kinematografie pro mě stále zůstává dosud neobjevenou cestou plnou překvapení. Styl vyprávění Abbase Kiarostamiho se mi hodně líbí, byť pro zahraničního diváka může působit až příliš svérázně. Kiorastami ve svém filmu netlačí ani tak na herecký projev Homayouna Ershadiho, který vynikajícím způsobem ztvárňuje hlavního hrdinu pana Badiiho, jako spíše na práci s kamerou, a mnohem více prostoru věnuje vyniknutí hornaté krajiny v okolí Teheránu, než aby jakkoli odbočoval k motivaci hrdinova jednání. Právě čistota Kiarostamiho tvůrčí estetiky a pravdivého zachycování světa kolem tvoří významnou součást stylových prvků Chuti třešní. Cesta pana Badiiho do vlastního hrobu sice stále nikam nevede a v podstatě se točí v neměnném rytmu - nastoupení případného "hrobníka", vysvětlení celé situace, odmítnutí nabídky - přesto divák zůstává zvědavý, zda se mu jeho záměr ve finále podaří uskutečnit a povede se mu zemřít. K mému překvapení ani pomalé tempo filmu zde není na škodu, ba naopak pomáhá ještě více rozvinout divákovy myšlenkové asociace, které se k postavě a jednání pana Badiiho vztahují. Chyběla mi ovšem pointa a bohužel jsem nepochopil ani závěrečný epilog. Chuť třešní se mi ale i tak moc líbila. Je to rozhodně neobyčejný film, který stojí za pozornost. ()
ocenenia : MFF Cannes 1997 - Zlatá Palma (spolu s filmom "Unagi") ()
Nadhera : Kiarostami ako reziser je artak, artovy reziser mi tymtopresme zasmakoval - vyprahnute prasne iranske cesty, existencialna uvaha o zivote a smrti, antiteza tzv. road movie. Oslovila ma teza : solventny chlap hlada spolupracovnikov na samovrazdu, aby ho mohli poriadne pochovat. Kiarostami ma fajnu kameru, experimentuje s dialogmi a divak je svedkom jak su ludia rozni - zaznamenava rozne rakcie na svoju samovrazdu. Urodnu podu u mna ako artoveho divaka si film ziskal pomalym tempom, minimalistickym vypravanim a absenciou deja, drsnych akcnych scen a drsnych /casto pohlupejsich/ dialogov . 94 % ()
Obrovská škoda toho závěru, který mě dost vytočil a kvůli kterému nemůžu Chuti třešní dát plný počet, který jsem mu celou dobu dát chtěl. Ono se sice může na první pohled zdát, že je to o ničem a že tam jenom muž jezdí vyprahlou krajinou a hledá někoho, kdo by mu asistoval při sebevraždě, ale jak už to u íránských filmů bývá, mezi řádky je to skutečně hodně hluboké. Důvod, proč se chce Badii zabít sice neznáme, ale dá se postupně odvozovat. Při jeho putování poznává spoustu lidí, z nichž někteří jen přežívají než aby žili, ale zároveň si svůj bídný stav neuvědomují a dokážou v něm nějak fungovat. Potká i člověka žijícího pro určitou skupinu, potká člověka, který taky jenom přežívá, ale vědomě a chce se z toho nějak vyhrabat, potká pár dětí, které ještě nejsou na takové úrovni, aby vůbec něco řešily, potká věřícího Turka, který krásu života vidí už jenom v chuti moruší nebo při pohledu na oblohu... a pan Badii sice na nikoho moc nereaguje, ale uvnitř si vše přerovnává a zvažuje, jestli tu sebevraždu skutečně spáchat chce. Skoro všechny monology a dialogy jsou skvěle vymyšlené, ta pomalá Kiarostamiho road movie poetická atmosféra mě opět naprosto uchvátila a myšlenkově to neustále a naprosto dokonale gradovalo. A ačkoli se zdá, že je předem jasné jak to skončí, stejně jsem byl v napětí i u samotného příběhu, protože Badii celou dobu váhal a v posledních 20 minutách váhal ještě jasněji. Jenže pak jako by Kiarostami vůbec nevěděl, kam to vlastně chce dovést, tak přišel s wtf závěrečnou scénou, po které nevím, SPOILER jestli se zabil, ti vojáci ho tam našli a do toho hraje veselá hudba a v záběru je postupně celý štáb (takže by Kiarostami vlastně shodil úplně vše, co celou dobu budoval a závěrem říkal, že se tomu vysmívá - což by mi na něj vůbec nesedělo) nebo šlo o příběh jakože podle skutečné události, kdy si to Badii v úplně poslední chvíli skutečně rozmyslel, uvědomil si, že by ta sebevražda neměla smysl a on teď po dotočení filmu momentálně žije šťastněji než předtím, protože ho tahle očistná cesta zachránila podobně jako toho Turka. Což by byl závěr, který by se mi líbil fakt hodně, ale v tomhle nonsensovém podání nevidím jasný styčný bod pro určení toho, že tahle interpretace je správná. KONEC SPOILERU Možná až se mi to rozleží v hlavě, budu to vidět jasněji, nicméně i když to na plný počet zatím bohužel nevidím, musím říct, že něco tak moc hlubokého a promyšleného už jsem dlouho neviděl a i přes hodně rozporuplný závěr mě to hodně zasáhlo. Silné 4* ()
Vlastně jsem celý film čekala na to, až týpek konečně vleze do díry a zastřelí se (ano, jsem si vědoma toho, že to vyznívá nelidsky, ale stěžujte si autorovi) - namísto toho jsem se dočkala cesty po íránských planinách ne nepodobné četbě knihy Na cestě (tu jsem taky nedotáhla do konce, nutno dodat). Bohužel, popisek a úvod lfš byl o krok dál, než samotný snímek - aneb jak nalákat diváka na něco... minimalisticky intelektuálního, a pak ho nechat na půli cesty za sebou s tím, že vyprázdněnost, rádoby tajemnost (mě bylo třeba celou dobu dost ukradené, proč se chce týpek zabít), dialogy a sebereflexivní závěr ho přece musí dostat. Věřím, že na někoho kecy o moruších působí, stejně jako někteří lidé zbožňují Na cestě, ale mě nutkavá potřeba najít svého asistenta pro poslední vydechnutí nic moc nedala - snad jen touhu vidět konec a ani s tím mě Kiarostamí nepotěšil. Připlácnout na konec rádoby hlubokého snímku scénu o natáčení z natáčení je jako vlepit sám sobě facku (a v tu stejnou chvíli i divákovi). Tak snad za první polovinu, kdy jsem filmu ještě dávala šanci, že se vymotá z té pitomé planiny a přijde s něčím zajímavým (a kdy mi nápad s asistentem připadal ďábelský - ale to mi vlastně připadalo už v synopsi). ()
38. LFŠ Takhle prostě NE! Nezvěme absolutní nudu existenciálním uměním získejme Zlatou palmu, aby si všichni sedli na zadek? Nikoliv blb, který 95 minut jede pouští prostě není umění a nikdy se nebude rovnat velikánům filmů. Ani kdyby ten film natočili třeba v Tramtárii. ()
Po mych zkusenostech s Kiarostamim jsem od nej rozhodne cekal vice. Jako nejvetsi prednost tohoto snimku vidim v tajemne atmosfere, ktera vas nechava v napeti po cely cas filmu. Bavi me i jednotlive dialogy a myslenky lidi, ktere Badii na sve pouti potkava. Uz jsem ale videl X lepsich iranskych filmu. ()
Kdysi mi tento film přišel svým námětem neskutečný. A s dalšími íránskými filmy Barva ráje a Bílé louky pro mě představuje nezapomenutelnou íránskou filmovou trojku, kterou mohu vřele doporučit každému filmovému fajnšmekrovi. Mimo to představitel hlavní role Homayon Ershadi pro mě dnes potvrdil pozici hereckého barda v taktéž nádherném filmu Lovec draků. Navíc mi neskutečně připomíná Jeremyho Ironse. Že by jen mně? ()
Dobrý film se prý dá převyprávět v jedné krátké větě. To určitě platí pro Chuť třešní. Jak ale může znít jeho příběh naivně a neobjevně, tak jej ten film vypráví s neuvěřitelnou citlivostí, důrazem na autenticitu a nenásilnost, na detail a možnost věci domýšlet. K tomu jsou neskutečným zážitkem herecké výkony (především Ershadiho) a jako bonus poslední záběry, jež ničí iluzivnost a zároveň dotváří celou výpověď, netradičně dokončuje příběh a dává filmu filosofický rozměr. ()
Film Chuť čerešní vôbec nedisponuje sladkou chuťou, ale neuveriteľnou trpkosťou, ktorá diváka sprevádza počas celého filmu. Výrazové prostriedky filmu sú okúzlujuce svojou jednoduchosťou, kde nás počas filmu sprevádza zaprašená Iránska krajina a nič viac. Absencia akejkoľvek hudby iba podkresluje tento depresívny príbeh a jediné, čo vo filme výrazne znie je hluk auta na kamenistej ceste. Abbas Kiarostami patrí bezpochyby medzi najtalentovanejších režisérov a to samozrejme nemyslím v iránskych merítkach, ale na celosvetovej úrovni. Týmto filmom opäť potvrdil svoju tvorčiu genialitu, keďže nám priniesol veľmi jednoduchý príbeh avšak s veľmi ťažkými morálnymi bariérami. Chuť čerešní sa nezaoberá psychológiou postáv dokonca divák ani nevie presný dôvod hlavnej postavy, prečo chce spáchať tento odsúdenia hodný čin. Nájde sa nejaký dostatočne rozumný argument na to, aby človek dobrovoľne spáchal samovraždu? Práve týchto 95 minút dáva divákovi možnosť pouvažovať o tejto veľmi ťažkej životnej otázke. Koniec filmu zostáva otvorený ako vo väčšine Kiarostamiho filmoch 95% ()
Pohľad na putovanie samovraha, ktorý už nehľadá zmysel života, ale hľadá niekoho, kto ho za odmenu pochová... Jedno z klasických diel iránskej kinematografie, ktoré európskemu divákovi môže priniesť zaujímavý náhľad na to, ako žijú ľudia v Iráne a aké životné otázky asi riešia... ()
Při hodnocení filmu tohodle typu na mě dopadá úskalí hodnocení filmů obecně. Trochu si připadám jako bych hodnotila hvězdičkama člověka, jehož myšlení sice nesdílím, ale chápu. (A uvědomuju si, že i to nejspíš dělám, a nejsem na to zrovna hrdá.) ()
Road-movie bývajú zdĺhavé a tu sa to skombinovalo s iránskym prístupom k scenáru a nedopadlo to u mňa dobre. Bezcieľné jazdenie s nekonečným filozofovaním osviežil až tretí pasažier. Aj to len na dve hviezdy. Nepomáhali tomu ani bezútešné scény vyschnutej krajiny a nejakej povrchovej bane. Človek aby v takom prostredí rovno myslel na najhoršie. ()
LFŠ 2012: První setkání s Abbasem Kiarostamim nebylo, i přes pro mě poměrně pomalé tempo filmu, vůbec špatné. ()
Související novinky
Legendární kino Aero slaví dvacet let
Od 1. do 7. února bude žižkovské kino Aero slavit dvacet let své novodobé existence. Diváci se mohou těšit na filmové předpremiéry, koncert skupiny Tata Bojs, otrlou neděli s Festivalem otrlého… (více)
Seminář íránských filmů
Filmový klub ve Veselí nad Moravou pořádá ve dnech 19. - 21. 3. 2010 Seminář íránských filmů. Program nabídne nejenom íránské filmy, které se již promítaly v našich kinech jako např. Klíč, Chuť… (více)