Osm hrozných

"V místech, kdy film nesmlouvavě rve velkou černou mambu do chřtánu bělošské historie, je pouze zneklidňující a zábavný. V místech, kde subtilně a soustavně pracuje s odkazem (kinematografickým, skutečným), není hrozný, ale naopak výborný," píšu v kritice pojednávající o tom, jak OSM HROZNÝCH reviduje skutečnou i kinematografickou historii. A v Blu-ray recenzi se vedle zhodnocení disku samotného zamýšlím, proč poslední tarantinovka schytala negativní ohlasy i ze strany některých příznivců a příznivkyň Tarantinovy tvorby. (26.06.2016)

Sranda, jako by první pořádnej letošní sníh v pražských ulicích musel počkat až na promítačku osmého Tarantina v Lucerně; když ve filmu se rozběsní taková zimní vánice. Rovnou tuhle intimní mysteriózní krvavou westernovou konverzačku řadím o level výš než Djanga. Protože je kompaktnější, ukočírovanější, nápaditější, malebnější a prostě líp funguje. Osmička (devítka) hraje nařezově, v čele Jackson s Gogginsem. Radost pohledět na každý záběr a Quentin si hraje s divákem snad víc jak kdy předtím, kolikrát jsem se musel v duchu i nahlas zasmát jaký je ten člověk hovado. A kéž bychom se taky dočkali projekce. "Na vzájemné nenávisti a nevraživosti mezi hrdiny je založena převážná většina dialogů ve filmu. Tarantino tu buduje představu Spojených států jako společenství nenávisti, podezřívavosti a podrazů." (A. Tesař) (05.01.2016)

Wyomingskou chatovou zabijačku, co nebere ohled, jestli je prase Yankee, Rebel nebo cabron, lze rozdělit na dvě nepříliš symetrické půlky. Ta první expoziční je poměrně povislá a její náplní je před zrcadlem stojící nahý bílý negr Tarantino, kterého už z toho kontaktu s vlastním dingusem musí bolet dlaň. Ta druhá, o poznání pevnější, je očekávaně explicitní a podvratná a od okamžiku, kdy černý Hercule Poirot začne vyšetřovat travičství a protivníky vycukávat historkami o svém teplotním tělesu, i místy zábavná. No a mezi nimi je Hnědý věnec, kterým prolézají davy nekritických fandů a přitom by si maximálně zasloužil utřít za tu svou zesebeposranost Abovým psaním.. Je zvláštní, že o trup výš se nachází orgán, který si ve své skromnosti už přes padesát let drží laťku a bez něhož by Osma plná nenávisti ztratila několik motorických funkcí (ústřední hudební motiv ďábelsky zlověstný, doprovod scény pochodu nahého zajatce po sněhu zase připomene pouštní „Il Deserto“ z Hodný, zlý a ošklivý). Vlastně může i působit jako vzor pro režiséra, co si užívá uměle udržované aury geniálního scénáristy a jehož dílo má trvale sestupnou či stagnující tendenci. Co jsem napsal o Tarantinovi u Djanga, platí i teď, jen se to víko rakve možná nepatrně pootevřelo.. (02.02.2016)

Sebeukájivá masáž tvůrčího ega, která narostla do maniakálních rozměrů ve využívání epických kinematografických hraček (Ennio, 70 mm, Nicoreto), přičemž se tři hodiny zastřešuje banální historkou, která páchá obskurní sebevraždu v podobě kapitoly „Earlier that morning“, bořící poslední zbytky věrohodnosti. Co naplat, toliko haněná první hodina není zbytečná ani omylem a sněžní gauneři nemohli dostat lepšího castingu (všichni boží bezezbytku, ale Gogginsův Mannix projde nejzajímavějším vývojem divácké sympatie), takže i když se tomu zdravý rozum začne po všech veletočích slušně vzpírat, Tarantino zase dokáže, jak levnou děvkou dovede občas divák být a nechá se zaháčkovat banalitami, za něž bychom jiné dávno vypískali. Pokud ve finálním soudu přijmete fakt, že ta absence tradičního Quentinova absurdního humoru je vlastně dobře, máte s filmem vyhráno. 4 a ½. (13.01.2016)

Tak vcera som videl The Revenant s DiCapriom a dnes dalsi krvavy skvost v zasnezenych horach, uz som myslel, ze aj v kine zamrznem :-) Dva filmy, ktore ma neskutocne pobavili, len skoda dlheho rozbehu na zaciatku, ktory uz mnohi kritizovali. Myslim si, ze by bolo lepsie, ak by ako kinoverziu pustil Tarantino do kin priblizne na 150 minut a ta trojhodinova mohla vyjst na Bluraykach, ale co uz. To je asi jediny dovod, preco nedam 5 hviezdiciek. Hudbu Ennia Morriconeho som si nedavno nazivo aj s jeho ceskym orchestrom vychutnal v Bratislave a bola skutocne skvela. Velmi dobre sa hodila do kazdej sceny, nominacia na Oscara je podla mna pravom zasluzena. Tarantino si opät rozdelil film na viacero kapitol, ako som uz zvyknuty, ale najlepsie bolo na tom prave to, ze som netusil, co ma kto v plane, kto je s kym na akej strane a proti komu. Taktiez aj prekvapive zabery ako aj z PULP FICTION (1994), najskor ukazat normalny dej a vsetko, co Tarantino chcel zatajit, ukazal v neskorsich scenach o par hodin skor, co robilo film este zaujimavejsim. Tim Roth mi neskutocne pripominal svojim arogantne elegantnym usmevnym vystupovanim Christopha Waltza, ktoreho by som v tej ulohe videl radsej, ale aj Tim Roth je velmi dobrym uz dlhodobo oblubenym Tarantinovym hercom, podobne, ako aj ostatni K. Russell, S. L. Jackson alebo aj M. Madsen... Jennifer Jason Leigh ma podla mna zasluzenu nominaciu na Oscara za najlepsiu herecku vo vedlajsej ulohe, teda hlavne za jej vystupenie v poslednej polhodine nemalo chybu. >>> (Videl v kine 31.01.16) >>> (01.02.2016)