Reklama

Reklama

Po náhlé ztrátě zraku objevuje Ingrid nová zákoutí vlastní představivosti. Láska, touha i obavy se v nich zhmotňují s intenzitou, která si v ničem nezadá s vnějším světem.  Kde je hranice mezi fantazií a realitou? Dráždivá sonda do vnitřního světa slepé ženy překvapuje bohatou vizualitou i absurdním humorem. (Aerofilms)

Videa (1)

Trailer

Recenze (74)

Matty 

všechny recenze uživatele

Možná menší spoilery. Ani ne tak drama o slepotě, jako hravá esej o nespolehlivém vypravěčství. Ingrid používá vymýšlení příběhů jako trenažéru či terapeutické pomůcky pro opětovné navázání kontaktu se světem a k získání ztracené sebedůvěry. Do svých postav si promítá vlastní pocity, obavy a tužby. Einarův voyeurismus, při němž se dívá, ale není vidět, je převrácením situace Ingrid, která se nedívá, ale je/chtěla by být vidět (viz scéna z plakátu nebo poslední scéna filmu). Na postavě Elin si vypravěčka zase může vyzkoušet, jaké by to bylo být matkou. Hranice mezi imaginárním a skutečným světem se začne bortit, když se dalším aktérem příběhů stane Morten, na jehož fikční reprezentaci se Ingrid mstí za to, čeho se manžel dopustil (ale možná také ne). Výrazně subjektivizované vyprávění bez záruky, že to, co vidíme, není jen Ingridina verze reality, nám znemožňuje lépe poznat (resp. vidět) skutečnost. Stejně nespolehlivá je ovšem percepce vidoucího člověka, který svou kognitivní mapu vytváří na základě přímých vizuálních podnětů (vždy jde o individuální konstrukci mozku). Tím, že nás nutí neustále přehodnocovat pravdivost viděného, upozorňuje nás film na esenciální nespolehlivost vizuálního vnímání a nezobecnitelnost vizuální představivosti. Aneb, jak se dozvíme v úvodu každé učebnice lingvistiky i v prvních záběrech Slepé, když se řekne „pes“, pro každého půjde o jiného psa. Film nutnou zprostředkovanost reality tematizuje nerespektováním zavedených stylistických postupů (nenavazující záběry, skoky přes osu, rušivá práce se světlem, odmítání figury záběr/protizáběr) a zároveň stále v návaznosti na hrdinčin hendikep. Slepota tak není pouhý cynicky využitý „gimmick“. Vede nás k reflexi vlastního vidění a aktivnímu dotváření chybějících vizuálních vodítek. Díky zapojení do hry můžeme alespoň přibližně spoluprožít to, čím si protagonistka prochází, a následně třeba začít více využívat vlastní imaginace. Je to právě možnost „vidět“ (vytvořit si) svět takový, jaký by chtěla, která Ingrid osvobodí a navrátí jí víru v sebe samu a ve své schopnosti (za zásadní pro pochopení změny v jejím postoji považuji převedení vtipu o černochovi na kole do reality). 85% ()

Eodeon 

všechny recenze uživatele

z některých kritických ohlasů jsem nabyl dojmu, že onou oceňovanou zvláštností Slepé má snad být jakési hravé střídání mezi vyprávěním objektivní perspektivou vševědoucího vypravěče v kontrastu s nespolehlivým vyprávěním subjektivní perspektivou hrdinčinou. nechce se mi s tím přímo nesouhlasit - respektive chce, jelikož ta slova popisují pramálo zajímavou banalitu, ale netroufám si -, a tak jen řeknu, že to, co zde jako podstatné vnímám já, tím však popsáno nebylo. proto za sebe dodávám, že na hru v zorientování mezi "fikční skutečností" a "imaginativní fikcí" jsem já osobně s filmem nehrál, ani jsem nenabyl pocitu, že právě k tomu by diváka snímek pudil. šlo tu o jinou hru. vždyť celé vyprávění je přeci vedeno perspektivou hlavní hrdinky a odtud surovou matérii fikční skutečnosti tudíž abstrahovat nelze ani ve stopovém množství. usilovat o nadhled mi proto zavání "slepou" uličkou. napětí mezi realitou a iluzí je trivialita, jejíž zdůrazňování je zde nejen nemístné, ale zastírá opravdové unikum filmu, a sice skutečnost, že forma vyprávění v sobě odráží dynamiku procesu vlastního vznikání (a do značné míry i zanikání, které je přeci neodmyslitelnou součástí procesu vyprávění). tematizace vidění může v souvislosti s tím svádět k závěru, že jej namísto pasivního odezírání vizuálních počitků máme vnímat (i) jako (spolu)vytváření obrazu a samotné sledování filmu se podle této logiky stává participací na zmíněném procesu výstavby narativu. vidět jako tvořit. tvořit jako vyprávět. ()

Reklama

J*A*S*M 

všechny recenze uživatele

(49th KVIFF) Blind je jednak skvěle natočené a zahrané drama, ale jeho nejsilnější zbraní je jednoznačně scénář, respektive způsob, jakým za pomoci střihu vypráví a nechává diváka uvědomit si, co se vlastně děje. Myslím, že každý divák v sále si "těch věcí, které tu rozhodně nechci prozrazovat" všimnul a uvědomil si jejich význam a propojení v úplně jiném místě filmu. Jakmile jsem si to uvědomil já, byl jsem nadšený. Přesně tohle mám na filmech rád a nemůžu se dočkat, až film uvidím podruhé. Tady bude rozhodně co objevovat. ()

Fr 

všechny recenze uživatele

„ŘÍKAJÍ, ŽE MOJE SCHOPNOST PŘEDSTAVOVAT SI VĚCI, ODEZNÍ. ZRAK SE MI ZHORŠUJE BEZ DALŠÍCH NOVÝCH VJEMŮ, ALE MŮŽU TO ZPOMALIT. KDYŽ NA TOM BUDU KAŽDÝ DEN PRACOVAT, TAK TO ZVLÁDNU…“ /// Ráda sedí u okna s nádherným výhledem na město a představuje si věci. Pohybujeme se mezi realitou a fantasií a z toho všeho by jednomu praskl čurák, páč sledujeme jednotlivý osoby, jejich soukromý a víme o nich všechno (skoro). Ale hlavně – furt se nic neděje! Jako co? Hledaj cestu ke štěstí? O kvalitě a přístupnosti snímku hodně napovídaj reakce jiných. Spousta cizích slov, kterým nerozumím (a možná ani voni…). Kino náročnýho diváka. Ze života – to rozhodně, páč slepý lidi stejně jako představivost, existujou. A nudnýho chlapa taky nemusíte hledat mikroskopem. Finální překvapení mě nechává klidným, takže 2*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, kolik bobrů se může nacpat do filmu o slepotě. (nejsou slepý! Uchyláku!) 2.) Cejtil bych se divně, kdyby mě vykouřila slepá holka. 3.) Thx za titule „ezombi“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Já se na Blind moc těšila, ale asi si budu muset dát repete, protože tak jako mě první polovina nadchla, tak v té druhé jsem byla dost zmatená, tudíž mám pocity nemohoucnosti, jak hodnotit něco, čemu jsem oproti J*A*S*M* nerozuměla. Připadala jsem si jako schizofrenik procházející zrcadlovým bludištěm. Opravdu velmi netradiční a originální pojetí o ztrátě zraku. První polovina za pět, druhá zatím nehodnotitelná, takže zůstávám na průměru a zkusím ještě objevovat, třeba se můj názor bude při příští projekci diametrálně lišit. Jinak Ellen Dorrit Petersen byla vynikající a totéž mohu říct i o ostatních třech postavách. ()

Galerie (13)

Reklama

Reklama