Mami!

Inu nevím, rozumím tomu, že formátem obrazu se dá něco vyjádřit, ale nerozumím tomu, proč prakticky celý film musím koukat na miniaturu. Umění za každou cenu mi připomíná „nechci tu slevu zadarmo.“ Což je škoda, protože jinak by to bylo hodně drsné drama, které bych si dokázala určitě lépe užít, kdyby na něj bylo vidět. (28.03.2018)

V mnoha ohledech nepřesvědčivý film, ale jeho "nálady" jsou skvělé. Dolanova brutálně hysterická teatrálnost je pro mě čímsi lákavá a dokážu se na ni k vlastnímu překvapení celkem naladit. Moment, kdy se za zvuků Oasis roztáhne obraz, je nepochybně geniální, může se směle rovnat se zpěvem Ala Johnsona v Jazzovém zpěvákovi nebo vstupem Dorotky do Oz - maximální vtažení médiem. I kdyby celý zbytek filmu existoval jen proto, aby mohl rezonovat, nepovažoval bych to za málo (Za největší chybu filmu považuju, že Dolan neodolal, nenechal ho úplně osamocený a pokusil se ho ještě zopakovat podruhé, nevyhnutelně s menším účinkem.) (19.07.2017)

Jeden z nejlepších psychodramat v poslední době. Snímek plný emocí, citů a vulgarismů, na který nelze jen tak zapomenout. Změny formátu obrazu ve spojení s zhlédnutím filmu v malém sálu kina Světozor navodily tu správnou atmosféru a vtáhly do děje. Xavier Dolan u mě jednoduše zabodoval. A ta francouzština je tak krásná! (Jen ten soundtrack bych na rozdíl od ostatních tolik neopěvovala. ) (18.11.2014)

Od začátku do poslední klapky to byl výborný film se vším všudy. Neotřelý námět, dokonalá herecká sestava stávající ze tří osob, maximálně působivý soundtrack. Pravdou je, že na konci mně tekly slzy jak hrách a to se mně až tak často při mé velké sledovanosti dramatických žánrů nestává. Ani jedna z těch tří postav nebyla v relativně normální psychické pohodě a to nemluvím o Stevovi, který trpěl hyperkinetickou poruchou. Pro mě bylo podstatné, že jejich vnitřní bolest vyzařovala snad z každého jejich nádechu a výdechu. Kamera byla vynikající, protože dokázala jejich pocity nasnímat s obrovským citem pro danou situaci. Když se zmíním třeba o momentu, kdy byla máma se synem a s pofidérním advokátem v restauraci, následný zpěv Steva a vzápětí matčin zoufalý výkřik plný bolesti do tmy a ticha, tak to byl tak silný, emocionální zářez do srdce, který si budu dlouho pamatovat. A konec vygradoval do té nejvyšší laťky zoufalosti, bolesti a beznaděje. A ano, souhlasím s tím, že i ojedinělý formát mohl přispět k tak intenzivnímu zážitku. Po herecké stránce mohu už jen tleskat. Bravo Anne, Oliviere a Suzanne ! (14.06.2015)

Xaviera mám příliš rád na to, abych tenhle film odepsal, a tak jsem mu dával stále další a další šance. A on mě stále znovu a znovu zklamával. Zásadním problémem z mého pohledu je, že Dolanova režijní metoda je stejná jako touha jeho postav: "jsem milován, ale chci být milován ještě víc". Pokud mi "spratkovitost" nevadila u jeho raných filmů, de facto plytkých pubertálních deníčků, okouzlených možnostmi média, tak u psychologického melodramatu tohoto typu už ji snáším těžko. Nesouhlasím s chválou hereckých výkonů. Naopak mi připadá, že Dolan své kolegy(ně) de facto nerežíruje a nechá je afektovaně přepalovat jednotlivé scény na / za hranu snesitelnosti (hysterický smích, ubíjející hebefrenické litanie). Hned několikrát film ulétne za lajnu i v rámci melodramatické licence - matčina vizionářská scéna je jednoduše kýčovitá a karaoke s Bocellim působí expresivitou montáže detailů až naivně amatérsky. Zásadní problém pro mě je, že i když má Mamka dobře odpozorované detaily, oblouk vztahu se opírá o přílišnou chtěnost. Dolan se skrývá za to, že jeho hrdinové jsou afektovaní, proto má být afektovaný i jeho film, který je k jejich chování empatický. Všechno má ale svoje hranice - a Dolan ji pro mě Mamkou prostě překročil. [50%] (11.07.2014)