Schmitke

Schmitke je polotovar, u kterého zamrzí, že tvůrci jen pootevřeli dveře a nesměle našlápli tam, kde to chtělo vběhnout dovnitř a pořádně se odvázat. Schmitkemu nechybí nápady, ani rozpočet tentokrát nepředstavuje vážnou překážku - to, co je na filmu dobré a funkční, nedělají peníze. Problémem je nedostatek odvahy a trpělivosti dotáhnout snímek do finálního tvaru, vyladit styl. Což by v praxi znamenalo tak 4x přepsat scénář. Je tam pár procent Kafky, něco málo Lynche, trochu road movie, připomínka starých syrových Sudet z pera Jaroslava Rudiše, ale dohromady to není dostatečně své. Příběh Aloise Nebela nepotřebujete k ničemu přirovnávat, jeho svět je natolik osobitý, že představuje sice jen regionální, ale přece jen značku sám o sobě. Schmitkemu nechybí jen koncovka, postrádá toho mnohem víc. Ale ano, i to torzo je sympatické, ale pozitivní ohlasy považuju především za projev touhy vidět konečně českou kinematografii v lepší kondici. Celkový dojem: 55 %. (20.09.2018)

Výtečná věc, která mě strašně nadchla. Film mě zaujal už v době, kdy vstupoval do distribuce, ale na natolik, abych se přiměl na něj jít do kina. Když jsem se k němu konečně dostal - po více než 2 letech od premiéry, kdy už k němu nelze říct nic nového - užasl jsem, jak moc se mi ten film trefil do vkusu. Ty fantastické lokace, jedinečný humor, dokonalá atmosféra, herectví všech zúčastněných, a perfektní soundtrack a zvuk (to skřípání turbíny!), to vše dalo dohromady vzniknout filmu, který mě naprosto dostal. Film specifických kvalit, který je zde po mém soudu mírně nedoceněný - nevybavuji si z poslední doby jiného tvůrce, jehož debut by mě tolik ohromil. Už jenom plakát je výtvarně skvostný, stejně jako celý film - který je jednou velkou audiovizuální libovkou a svou poetikou rozkročený někde mezi Signálem a Dnem v Jurjevu. (19.11.2017)

Myšlenky absorbující dramatické mystery o tom, jak měšťané ztrácejí kontakt s přírodou a hledají v betonové džungli horko těžko sebe sama. Příroda obrozuje... Jako jo, toho Lynche tam taky určitě kus bude. Osobně ale ve Schmitkovi vidím spíše Ztracené anebo ještě lépe Pozůstalé, a v několika lesních scénách pak dokonce hutnou česko-německou kombinaci obojího. Nepřeháním. Nad tímhle filmem se dá v hospodách debatovat hodiny. Hodiny!! (22.04.2016)

Tady na horách budete spát jako špalek.... Schmitkeho snový souboj s větrným mlýnem, jeho podvědomím a vnímáním okolí. Vynikající tajemná atmosféra v různorodé směsici žánrů, skvělé herectví všech zúčastněných i celá režie, jež si to nejlepší (nejzásadnější) nechává skutečně až na samý závěr, kdy je potřeba se probudit a začít makat...zejména na sobě. Jestli to takhle dobře půjde režisérovi i bez těch Němců, máme zde nový, velmi nadějný tvůrčí talent. (28.09.2019)

Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení. (24.03.2015)