Naše malá sestra

Asijské filmy jsou často buď o naprosté lidské brutalitě, anebo naopak o úctě a kráse lidskosti. Oba tyhle extrémy jsou podle mě dost jinde v porovnání s běžnou evropskou a americkou produkcí. Naše malá sestra je přesný prototyp druhé varianty. Drama o běžných lidských situacích, o příležitostech jak být lepším člověkem, film o bohatství, jakým může rodina být. 8/10 (15.07.2016)

Ako to u Japoncov býva zvykom. Je to citlivé, esteticky nádherné, no tak mdlé, že ma to bohužiaľ nudilo. Nudia ma snímky v ktorých sú zachytávané zlomky bežných životov kde život iba "bežne" plynie. To si môžem dať na hlavu GoPro kameru a následne si pozrieť. Samozrejme nepotrebujem aby navôkol vybuhovali mrakodrapy, no aspoň niečo trška spirituálne tam mohlo byť. Ale pre fanúšika takýchto cinefilných rodinných filmov môžem odporúčať. Vzťah medz tromy vlastnými sestramy a jednou nevlastnou bol zachytený krásne. f (27.03.2017)

Za mňa ešte vydarenejšia civilná dráma ako Zlodeji a tá bola, opäť za mňa, vydarenejšia než Po búrke. V Našej malej sestre funguje všetko presne tak ako má, všetko je presne na tom mieste a v čase, kde a kedy to aj má byť vsadené a napriek tomu to nepôsobí ako stopercentný dramaturgický konštrukt, ale ako spomínaná civilná dráma, navyše plná autentického prežívania. No a osobne som tam konflikty, zápletku a dokonca aj (minimalistický) dej zaregistroval a tak trochu nechápem, prečo značná časť publika nie. Ak silou mocou hľadať nejaký nedostatok, tak tretia sestra dostala najmenší priestor a nie je vysvetlené prečo. Z výsledného zážitku to ale nič neuberá. (22.01.2024)

Oživlá manga, připomínající poetikou animované filmy Hayao Miyazakiho, vás vtáhne do jiného světa. Světa, ve kterém chcete žít, kde se k sobě ještě všichni chovají slušně, ctí morální hodnoty a vychutnávají si každé jídlo. Rozhodně záleží na osobních preferencích, jestli vás Naše malá sestra pohladí po duši nebo unudí k smrti. (02.07.2016)

Krásný film s poměrně jednoduchým příběhem, jež sází především na vykreslení jednotlivých postav a realistický náhled do jejich života. Jsem moc rád, že ještě dnes někdo umí tvořit filmy, které nejsou plné megalomanských akčních sekvencí, supermoderních digitálních efektů či provokativních sexuálních scén, a přitom dokážou i při dvouhodinové stopáži člověka zaujmout pouhým svým vyprávěním a přirozeností hlavních postav. Přesně takovým snímkem je „Umimachi diary“ – příběh tří sester, které žijí bez rodičů odkázány samy na sebe a přijmou mezi sebe ještě svou čtvrtou (nevlastní) sestru. Můžeme sledovat jejich radosti i starosti, poznávat jejich pohnuté osudy a velmi odlišné povahy, které by mohly ve vteřině rozbít tu jejich křehkou symbiózu. To se ale naštěstí nestane, a to díky faktoru, jímž je doslova protkán celý snímek, a který ve mně zanechal moc hezký pocit při odchodu z kina. A co že to bylo? Inu, i přes veškeré strasti okolo nás vězte, že ze světa ještě nezmizela obyčejná radost ze života a hlavně lidská laskavost. (24.05.2016)