Naše malá sestra

Film jemný a poklidný jako japonská miniatura. Příběh se rozvíjí téměř nepozorovaně, velmi volným tempem, aby se z něj nakonec složil docela zajímavý a poměrně originální pohled na sílu rodinných a rodových vazeb, jež jsou s to překročit i takové překážky, jako že se rozvinou mezi lidmi, kteří své předky vzájemně ani nepoznali. (27.08.2017)

Velmi obyčejně vypadající film, ve kterém se toho moc nestane. Pozorování čtyř "dětí" vyrovnávajících se se samostatností po svém pro mě postrádá jakékoli kouzlo. Sice je vidět, že režisér má téma v ruce (předchozí Jaký otec takový syn má obdobné na dítě zaměřené téma) a umí vystavět fungující prostředí postav, ale je to prostě hrozná nuda. Už Koreedův předchozí snímek mě moc neoslovil a já se budu muset smířit s tím, že na jeho film nejsem dostatečně vytříbený labužník. (17.08.2016)

Téměř by se dalo říct, že Koreeda jde opět ve vlastních stopách a zcela tradičně a neinvenčně točí o opuštěných dětech. Není to ale tak docela pravda a to hned z několika důvodů. Pokud budeme chvíli předstírat, že Koreeda je solitér a jeho tvůrčí přístup lze brát za žánr sui generis nelze si nevšimnout, že už v námětu výrazně svůj vlastní rukopis pozměňuje. Tou nejvýraznější změnou je nejspíš zaostření na ženy. Ženského pohlaví nejsou jen hlavní čtyři hrdinky, ale též všechny samostatně jednající postavy. Role muže je výrazně oslabena a pokud se nemýlím, tak pro děj nejdůležitější mužská postava udělala jedinou věc. Zemřela. Další obrat je v samotných opuštěných dětech. Mylně si totiž můžeme myslet, že jediným opuštěným dítětem je tu Suzu. Faktem však je, že stejně opuštěnými dětmi jsou i její tři starší sestry, z nichž minimálně jedna již byla donucena zaujmout mateřskou roli. Koreeda tak má tentokrát možnost zkoumat vztahy rovnou čtyř geneticky propojených „dětí“, jejichž charakter byl formován jinak – každá byla vystavena vlivu rodičů trochu odlišným způsobem a po různě dlouhou dobu. A do třetice všeho dobrého se Koreeda rozhodl, že tentokrát nemá smysl ani předstírat nějakou dramatickou dějovou linku, ale bude jen z blízka sledovat – jak se na bývalého dokumentaristu sluší a patří – interakce mezi postavami. Deník z přímořského městečka tak není snímkem klasického ražení. Je obyčejný jak jen život může být. Stačí si všimnout co je tu spouštěčem emocí, často třeba jen chutné jídlo. Nejedná se tak o pohodovou a veselou podívanou v obtížných podmínkách jako třeba předchozí režisérův snímek Kiseki a zároveň ani tak nezkoumá vyrovnávání se s těžkou životní situací jako Sošite čiči ni naru. Jde o snímek natolik osobitý, že jeho přijmutí nemusí být pro každého samozřejmostí. (18.10.2015)

Ako to u Japoncov býva zvykom. Je to citlivé, esteticky nádherné, no tak mdlé, že ma to bohužiaľ nudilo. Nudia ma snímky v ktorých sú zachytávané zlomky bežných životov kde život iba "bežne" plynie. To si môžem dať na hlavu GoPro kameru a následne si pozrieť. Samozrejme nepotrebujem aby navôkol vybuhovali mrakodrapy, no aspoň niečo trška spirituálne tam mohlo byť. Ale pre fanúšika takýchto cinefilných rodinných filmov môžem odporúčať. Vzťah medz tromy vlastnými sestramy a jednou nevlastnou bol zachytený krásne. f (27.03.2017)

Už druhý Japonský film za krátku dobu, ktorý potešil dušu a vniesol do nej trochu pokoja. Koreeda je zručný režisér, hoci nie všetkému čo robí úplne rozumiem, alebo mi sadne. Mám rád jeho I still walking pretože je to nenásilný príbeh o rodinných vzťahoch a v podobnej poetike sa nesie aj Umimachi Diary. Mám rád jeho After life pretože je to pekné sci-fi o smrti a o zmierení ktoré pred ňou nasleduje. Tieto témy sú v Koreedovej tvorbe obsiahnuté a stavia na nich piliere svojich príbehov. Roztrieštenosť týchto príbehov je dakedy na škodu, hoci sa snaží byť jednotný v priestore a tým sa nám množstvom komplexných a časovo porozhadzovaných záberov snaží vzbudiť dojem niečoho známeho. Pretože mu nejde o tradičný naratív, ale o vyjadrenie rutiny existencie so všetkými kladmi a zápormi bez tej snahy šokovať a byť popisný. Umimachi Diary je krásnou vzťahovou drámou so 4 krásnymi sestrami. Podľa vzoru ubehne nejaký čas - veľa vecí sa zmenilo - oni sú stále rovnaké Koreeda buduje postupne veľmi komorný a citlivý vzťah medzi divákom a jeho protagonistkami. Žijú v dome kde by som chcel žiť aj ja. Popíjajú slivkové víno, varia dobroty, obdivujú čerešňové kvety a riešia si svoje vzťahy, len aby sa utvrdili v tom že ten čo majú medzi sebou je najdôležitejší. Pre mňa príjemné prekvapenie: Tie prímorské mestečká s vlakom čo tam preváža a nesie svojich hrdinov ďalej od tepla domova a vzťahovej istoty, je niečo čo na mňa pôsobí blahodárne. Línia s majiteľkou reštaurácie veľmi dojímavá. Pre mňa jeden z Koreedových vrcholov. (20.02.2016)