Dellamorte Dellamore

Černočerná hřbitovní romance s příjemně nevlezlým humorem. Film se honosí kouzelnou atmosférou a hlavní dvojkou - cynickým hrobařem a jeho věrným zaostalým pomocníkem. Nechybí ani spousta nemrtvých, ale rozhodně nečekejte typický zombie horor. Film od poloviny nabírá spád a ke konci se stává mnohem těžším, než bych čekal. Nic podobného jsem neviděl. (16.04.2006)

Gotický horor v novom šate, moderné fantasy prvky so zvláštnou, ale o to viac príjemnejšou atmosférou mu rozhodne pristanú. Zároveň je tu cítiť lahodná pachuť romantiky šmrncnutá veľmi zaujímavou, bizarnou erotikou. Akousi čerešničkou na torte je všadeprítomný čierny humor, ktorý príde aj tam, kde by ho človek nečakal a to mu dodáva ešte výraznejšie, osobitejšie čaro. Toto všetko spolu vytvára zaujímavý príbeh zasadený do čudného, bizarného sveta, pričom za zmienku stoja aj niektoré myšlienky. K dokonalosti tomuto snímku chýba naozaj iba málo, len pár technických chybičiek, to je však len môj subjektívny názor. Rozhodne odporúčam, na svoje si prídu nielen milovníci hororového žánru.85/100 (03.09.2014)

Môžem priznať, že od filmu som nečakal veľa, no ostal som milo prekvapený. Od začiatku si vás neudržuje len atmosféra či jednoduchý (no za to veľmi dobre prepracovaný) nápad, ale aj postavy včetne ústrednej dvojice - zabijak živých mŕtvych, "inžinier" Francesco Dellamorte a jeho spolupracovník, prežraný "roztomilý" Gnaghi, ktorí sú zahraní excelentne a obľúbite si ich hneď. Film doprevádza aj kvalitný čierny humor, satira alebo trochu tej psychológie, romantiky a drámy, takže každý si tu niečo nájde. Nečakajte od toho splatter a lá Braindead , ten je úplne inde. (30.01.2018)

Byť správcom cintorína kde sa mŕtvy, po siedmich dňoch a niekedy aj skôr, preberajú k životu je práca na plný úväzok a to hlavne keď dôjde k zrúteniu autobusu z útesu plného študentov. Krásne prostredie cintorína ktoré naberá tú správnu atmosféru s derúcimi sa mŕtvymi do noci ktorých treba likvidovať guľkou do hlavy, rýľom alebo krucifixom, správcove trefné cinické monológy („To je zas deň.“ vonku krásne slnečne), skvelí Rupert Everett a jeho osudová milenka s ktorou si to rozdáva na hrobe jej mŕtveho manžela („My sme pred sebou nemali žiadne tajnosti.“), inak krásna fínska modelka, to všetko pod taktovkou kúzelníka s atmosférou a prácou s kamerou Michela Soaviho v patrične uletenom duchu. (24.02.2008)

Ta vizuální kreativita je tady úžasná. Záběr skrze rozhořívající se papír, záběr skrze rozstřelenou televizi, oddalující se kamera od rozsvíceného okna, za nímž telefonující Everett znuděně odstřeluje chodící mrtvoly či ten pohled na planetu Zemi a měsíc, kde se následně ukáže, že ona Země je náhrobní dekorací, měsíc odrazem ve vodě a na to vše dohlíží miniatura Böcklinova Ostrova mrtvých. Dellamorte zpočátku klame, že je to taková roztomilá postmoderní blbůstka, aby v druhé polovině překvapil tím, že je to vlastně mindfuck flick, kde bylo třeba hlídat doposud každý záběr. Mnoho z kouzla a pro někoho asi i nedostatků (třeba ta grotesknost postav a teatrálnost některých výkonů a sekvencí) imo vyplývá z té rozsáhlé koprodukce, kde se mluvilo pěti jazyky. (18.04.2022)