Interiéry

Myslím si, že každý režisér je ovplyvnení mnohými tvorcami. Je jedno či sa jedná o spisovateľov, hudobníkov, alebo režisérov. Woody Allen je známy predovšetkým ako tvorca vzťahových komédií, kde hlavná postava - intelektuál - čelí obyčajným nástrahám života. Interiéry sú ale vážnym filmom. Táto pocta Bergmanovi je podľa môjho názoru veľmi silnou výpoveďou o vzťahu členov jednej rodiny. Dlhé zábery, striedme herectvo, absencia hudby a hlavne finále v rozbúrenom mori, dopomáhajú filmu k tomu aby bol emocionálne bohatší a pritom dialógovo striedmejší než ako sme u americkej produkcie a vôbec u tvorbe Woodyho Allena zvyknutý. Skvelá pomalá dráma, ktorá mi značne ulahodila a ktorá ma podľa môjho názoru v jeho tvorbe neoceniteľné miesto. (15.04.2012)

Woody Allen se tímto filmem pustil do vážné polohy a musím říci, že skvěle. Na velmi malém prostoru s devíti herci rozehrává příběh o pocitech a nitrech lidských povah. Do svých rolí obsadil jak jinak než výtečné herce, kteří do jednoho odvedli skvělé výkony. Žádný zde není do počtu, každý má svůj prostor. Atmosféra je dosti dusná a vrcholí závěrečnou scénou na pláži. Důkaz, že Woody není jen svělý komik, ale dokáže si skvěle pohrát s lidskými city a vstoupit do hloubi lidských duší. Jen někoho nesmí zmást jeho přítomnost na režisérském křesle (ve filmu se neobjeví) v očekávání nějaké komedie. "Interiéry" jsou docela syrové psychologické drama. 85%. (12.07.2007)

Upraveno v říjnu 2020. Interiéry jsou estetickým a barevně zakomponovaným pamlskem. Klaun sice obrátil soustředěnou pozornost na Bergmana, ale vypořádal se s vlastní výzvou po svém. Bergman vycházel z niterné rozervanosti jedince, ze ztráty boha, existenciální rozepře, z extrémních životních zkušeností. Naproti tomu Interiéry spíše směrují na nároky vyšší střední třídy, úspěchy individualismu a s nimi spojené nenaplněnosti očekávání, citovou strohost a zároveň táhlé prostředí vzájemné soutěživosti, vyvolávající žárlivost a zášť. Ale přese všechny znaky vážné tváře jsou i v tomto filmu zcela patrné klaunovy nihilistické stopy a klokotavé jízlivosti. Po herecké stránce jde o vynikající dílo, byť jde někdy o afekt, vyvolávaný závistí a ublíženým pocitem zrady. Základním kamenem vzájemného napětí je Eva (pozoruhodná Geraldine Page, a jako mladší Penny Gaston), ctihodně důstojná matka tří dcer, neočekávaně na počátku stáří opuštěná manželem. Dekoratérka interiérů se bez zbytečného emočního vzrušení drží své představy o způsobu života vyšší střední třídy. Ale nedostatečná schopnost projevit city a vášně v kombinaci s nároky vzájemné vztahy štěpí, místo aby dospěly k upevnění. Životní prohra se stává strašidelnou úzkostí vlastního bytí. Nejzapšklejší postavou je Joey (zajímavá Mary Beth Hurt, jako malá holčička Missy Hope), prostřední dcera. Neschopnost naplnit rodinná očekávání a nároky se promítají do zloby a jízlivého uštknutí. Důležitou postavou je Renata (příjemná Diane Keaton, jako malá Kerry Duffy), nejstarší dcera. Zářný básnický úspěch je bolestivý nejen pro její mladší sestru. Nejvýraznější mužskou postavou filmu je Frederick (velmi zajímavý Richard Jordan), Renatin manžel, který se nedokáže přenést přes neúspěchy literárního soutěžení a poměřování s vlastní ženou. Zlost si vztekle vylévá své ponížení. Významnou postavou je Arthur (zajímavý E.G. Marshall, jako mladší Roger Morden), právník, otec tří dcer a manžel Evy. Spořádaný život bez emocí nedokáže uspokojit jeho vnitřní potřeby, a proto se rozhodne učinit přelomový životní krok. Živočišným elementem je Pearl (příjemná Maureen Stapleton), bezprostřední vdova v bezelstném pojímání života a nová Arthurova životní míza. Nejmladší dcerou je Flyn (zajímavá Kristin Griffith, a jako malá holka Nancy Collins), trochu lehkomyslná televizní herečka v mladickém opojení života. Poslední výraznější postavou je Mike (příjemný Sam Waterston), životní druh věčně se vším nespokojené Joey. Interiéry jsou funkčním úkrokem z Allenova dosavadního způsobu filmové tvorby. Dopad přirozeného prostředí americké soutěživosti a vyvstalé napětí z nenaplněného očekávání nároků vyšší střední třídy rozkládají nitra i vzájemné vztahy. Zajímavé klaunovo překvapení: (24.07.2011)

Skvělý film, v některých momentech mi přišel až geniální (jakkoli to klišé nemám v kontextu mluvení o filmech rád). A fascinující herecká kreace Geraldine Page, byť jsem její postavu asi nedokázal pochopit (pokud to vůbec lze). Pro někoho, kdo má Allena zaškatulkováno jako autora konverzačních komedií, může úvodní rozjezd znamenat až šok, jak moc je to jiné. Což je dobře, protože to jen dokazuje stupiditu tohoto stereotypního vnímání (a to nejenom v případě tak všestranného tvůrce, jako je právě Woody Allen). Navzdory tomu, že mi to přišlo jako dost depresivní film, mě to hodně bavilo, ty postavy jsou prostě napsané tak dobře, až to není možné (téma lidí bez talentu a sebereflexe mě fascinuje už dlouho - jak má vlastně člověk poznat, že mu talent skutečně chybí?), a celou dobu během sledování ve mně sílil pocit, že to celé musí skončit tak, že někdo zemře, což se taky potvrdilo. Myslím, že to je hodně inspirativní film, nad kterým by se dalo dlouho přemýšlet, co o nás vypovídá, eventuálně i na něj umělecky reagovat. Btw. hudbu to absolutně nepotřebuje a nechyběla mi tam v jediné scéně. (23.03.2021)

Jsem spokojenější, když mě Woody Allen baví. Ne, neříkám, že každý jeho film musí být řachanda fórů od začátku do konce, ale aspoň náznak humoru se dá snad propašovat do čehokoliv... Tedy zřejmě kromě Interiérů. Ne snad že by mě nějak nebývale nudily, to ne, ale na můj vkus to je příliš chladný film, na který jsem nejspíš neměl to pravé rozpoložení. Chápu, že si režisér a scenárista v jednom třeba chtěl od komedií oddychnout a zkusit pro změnu něco vážného, ale natočil tak film, na který se momentálně nechci dívat znovu, a to je tedy poprvé. (29.03.2014)