Interiéry

Upraveno v říjnu 2020. Interiéry jsou estetickým a barevně zakomponovaným pamlskem. Klaun sice obrátil soustředěnou pozornost na Bergmana, ale vypořádal se s vlastní výzvou po svém. Bergman vycházel z niterné rozervanosti jedince, ze ztráty boha, existenciální rozepře, z extrémních životních zkušeností. Naproti tomu Interiéry spíše směrují na nároky vyšší střední třídy, úspěchy individualismu a s nimi spojené nenaplněnosti očekávání, citovou strohost a zároveň táhlé prostředí vzájemné soutěživosti, vyvolávající žárlivost a zášť. Ale přese všechny znaky vážné tváře jsou i v tomto filmu zcela patrné klaunovy nihilistické stopy a klokotavé jízlivosti. Po herecké stránce jde o vynikající dílo, byť jde někdy o afekt, vyvolávaný závistí a ublíženým pocitem zrady. Základním kamenem vzájemného napětí je Eva (pozoruhodná Geraldine Page, a jako mladší Penny Gaston), ctihodně důstojná matka tří dcer, neočekávaně na počátku stáří opuštěná manželem. Dekoratérka interiérů se bez zbytečného emočního vzrušení drží své představy o způsobu života vyšší střední třídy. Ale nedostatečná schopnost projevit city a vášně v kombinaci s nároky vzájemné vztahy štěpí, místo aby dospěly k upevnění. Životní prohra se stává strašidelnou úzkostí vlastního bytí. Nejzapšklejší postavou je Joey (zajímavá Mary Beth Hurt, jako malá holčička Missy Hope), prostřední dcera. Neschopnost naplnit rodinná očekávání a nároky se promítají do zloby a jízlivého uštknutí. Důležitou postavou je Renata (příjemná Diane Keaton, jako malá Kerry Duffy), nejstarší dcera. Zářný básnický úspěch je bolestivý nejen pro její mladší sestru. Nejvýraznější mužskou postavou filmu je Frederick (velmi zajímavý Richard Jordan), Renatin manžel, který se nedokáže přenést přes neúspěchy literárního soutěžení a poměřování s vlastní ženou. Zlost si vztekle vylévá své ponížení. Významnou postavou je Arthur (zajímavý E.G. Marshall, jako mladší Roger Morden), právník, otec tří dcer a manžel Evy. Spořádaný život bez emocí nedokáže uspokojit jeho vnitřní potřeby, a proto se rozhodne učinit přelomový životní krok. Živočišným elementem je Pearl (příjemná Maureen Stapleton), bezprostřední vdova v bezelstném pojímání života a nová Arthurova životní míza. Nejmladší dcerou je Flyn (zajímavá Kristin Griffith, a jako malá holka Nancy Collins), trochu lehkomyslná televizní herečka v mladickém opojení života. Poslední výraznější postavou je Mike (příjemný Sam Waterston), životní druh věčně se vším nespokojené Joey. Interiéry jsou funkčním úkrokem z Allenova dosavadního způsobu filmové tvorby. Dopad přirozeného prostředí americké soutěživosti a vyvstalé napětí z nenaplněného očekávání nároků vyšší střední třídy rozkládají nitra i vzájemné vztahy. Zajímavé klaunovo překvapení: (24.07.2011)

Co můžeme udělat pro svou nesmrtelnost? Zanechat po sobě nějaké nadčasové umělecké dílo? Takové, které bude doceněno až několik let po naší smrti? Co z toho však budeme mít teď, plní života a přesto neschopni najít jeho smysl? Interiéry jsou jedním z nejsmutnějších filmů Woodyho Allena a současně filmem, který jde nejdál v autorově oblíbeném přemítání nad smyslem umění. Stejně jako všechny předchozí, jsou také filmem o smrti, ale na rozdíl od většiny předchozích i následujících jim chybí jakýkoliv nadhled. Smrtelnost člověka přijímají jako nevyhnutelný fakt, s nimž není snadné se vyrovnat. Podobně jako v Haně a jejích sestrách jsou hlavními hrdinkami tři sestry lišící se kromě vzhledu i životním postojem. Pouze ta nejmladší (Flyn) zatím nezabředla do svého života nenavratitelným způsobem a stále dokáže věci přijímat takové jaké jsou. Dokáže se radovat z drobností a filozofování nad vážnými věcmi nechává na později. Pro jedno z ústředních témat filmu je neméně důležitá Renata v podání klasicky skvělé Diane Keatonové. Dostala se do stádia, kdy neví, co teď, neví, co pak a to, co bylo, ji také příliš nenaplňuje. Nezajde tak daleko jako její matka, opuštěná dlouho věrným manželem kvůli nějaké ordinérní ženské, ale cestu zpět, zpět k normálnímu životu, rovněž najít nedokáže. Ve filmu není snad žádná hudba, pouze ruch okolí, kamera často zabírá mlčící kusy nábytku, nikdo nikam nespěchá, všichni si jenom slovně řeší své problémy. A je to fajn, ani jsem nečekal, že mě nějaký „vážný“ Allen takto zaujme, což však stále neznamená, že bych ho v komičtější poloze neměl raději. 75% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Eodeon, Anio (02.09.2007)

Allenova zjevná pocta Ingmaru Bergmanovi vázne kdesi v půli cesty. Zatímco povahokresbám, které snímek tká v složité pletivo vztahů, nelze upřít věrohodnost, a ani evokace severského chladu purismem amerických salonů není neúspěšná, interakce mezi postavami odhalují, že obyvatelé těchto příbytků jsou spíše než lidmi pouhými dalšími dekoracemi svých ulit. Nereagují na sebe jinak než navykle, v limitech svých anamnéz, neproměňují se a jen se utvrzují ve svých známých odrazech. Také postavě, která je v ohnisku všeho dění, není věnován dostatečný prostor. Divák ji poznává právě jen v závěru její cesty, zatímco vše ostatní její minulostí ovlivněné, postihuje jen fragmentárně, prostřednictvím zaujatých hledisek ostatních. Celý příběh rodiny tak poznává jen zdánlivě a důvěřuje-li některému přesvědčivě znějícímu hlasu, křivdí tomu, který právě mlčí. (10.12.2023)

Nerozumiem tým vysokým hodnoteniam. Ak sa niekto snaží vo filme pracovať s témami existencializmu, psychoanalýzy, tvorivej krízy, psychickej choroby, odcudzenia, intelektualizmu, nostalgie, estetického cítenia, samovraždy,... znamená to automaticky kvalitný film (?!) Keby som nevedela, kto je autorom, podľa tohto snímku by som si musela myslieť, že ide o slabomyseľného "intelektuála", ktorý sa z teórii svojich kníh nikdy nedohrabal k životu, tobôž aby pochopil, ako sa dá o týchto témach hovoriť prostredníctvom filmu. Zostal len extrémne trápny zhluk prázdnych pojmov a hra na Bergmana, no tu sa všetky postavy správajú v kritických situáciach podľa toho najhlúpejšieho klišé, ktoré poznáme z béčkových snímok. Smutné je, že to autor vážne myslel - v tom prípade je však dobré otvorene uznať, že sa jedná o nepodarok, brak alebo proste shit. Zábavné je, že ak by Allen vložil prvky z príbehu, s nadhľadom jemu vlastným, do komédie, dočkali by sme sa zrejme niečoho prínosného. (Pretože keď hovorí Allen o ťažobe odľahčene, človek si ju uvedomuje omnoho viac, no nadhľad humoru mu poskytuje silnú zbraň, ako ju prekonať...) (27.02.2013)

Celkově se mi film moc nelíbil. Něco pozitivního jsem si na něm samozřejmě také našla, ale rozhodně ho nemusím vidět podruhé. Jako plus hodnotím nový úhel Allenovského pohledu na film, který jsem od něj ještě nepoznala. Ovšem ne zcela zdařilý. Kdyby měl Allen více takovýchto filmů, nepatřil by mezi mé oblíbené režiséry. Film mi připadal prázdný. (13.06.2011)