Neohlížej se, jde za námi kůň!

...Tyhle relikty minulosti... Jaké to trpké připomenutí, v jakých sračkách jsme to žili a jakou >tů kultůrů< nám tenkrát >kulturněvýchovní< pracovníci vy(t)vářeli. Ano, i zde jsou kořeny dnešní sračkoidní české filmové a televizní tvorby, to normalizační lůzráctví pevně zakořenilo a nejspíš na věky z(de)formovalo českou audiovizuální scénu, neboť ty sračky z generace do generace prosakují - až stávají se normou... Ubohý námět a scénář, stupidní dialogy a toporné herecké výkony, plytký a celkově vlastně takový >laciný< film... Je zajímavé (soudě i podle zdejších hodnocení), jak i ta dnešní doba těmto hovadinám dopřává... - - - P.S. Až se mi nechce věřit, že na téhle pionýrsko-agitační srajdě měl nějaký podíl Zdeněk Mahler. Smutné... (02.04.2006)

Také jsme se na základní škole takhle honili. Ale nic pořádného z toho stejně nevzešlo. Ovšem, motokára to bylo jiné terno. Sousedi podobným způsobem vyhráli kozu. To byla taky docela sranda, protože bydlíme v paneláku. Jenom ta představa živé kozy na balkóně mě ještě teď dostává do kolen. Na štěstí ji druhý den po výhře dopravili k babičce na venkov. Tam to pro ni bylo mnohem lepší. (23.02.2012)

Dětská komedie o dvou bratrech ,kteří touží po motokáře ,která je k mání ve sběrové loterii ,ale jak už to bývá vyhrajou ,ale né motokáru ,ale koně. Z dnešního pohledu poněkud blbost nechat vyhrát koně děti bez souhlasu rodičů. Samozřejmě to skýtá spousta problému kam s koněm ve městě. Ale pěkně se na to kouká. (10.06.2008)

Bylo mi dvanáct, chodil jsem na základku v Holešovicích a jednoho dne nás ještě se spoustou dalšího žactva nahnali do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka na tribunu venkovní scény. Dělali jsme zadara statisty při předávání cen - totiž toho koně. Milí filmaři! Opravdu jste si mysleli, že jsem vám tehdy, na počátku puberty, byl na to odporné, debilní pitvoření úchylného Strýčka Jedličky zvědavej? Či že jsme byli tak blbí, abychom věřili, že nějakého kokota DOOPRAVDY napadne dát pionýrům za sběr papíru koně? (24.12.2018)

Dávno pryč jsou časy, kdy jsem běhal do sběren druhotných surovin se starým papírem a ještě dál jsou časy, kdy jsem chtěl mít doma zvíře, k jehož chovu panelákové byty nedoporučuje sedm z pěti veterinářů. Přesto si poměrně přesně vzpomínám, že mne, jako žáka školou povinného, v tomto snímku dokázal pobavit pouze skvěle chápavý tatínek. Při aktuální repríze se na tom nic nezměnilo. (29.10.2015)