Nosferatu - Fantom noci

Mal som vo väčšine filmovej stopáže nepríjemný zvláštny tiesnivý pocit,že sa deje niečo strašné,a tak pri pohľade na krysy a na mor v Holandsku ma extrémne mrazilo,že k tomu vidieť desivého,ako zvyčajne Klausa Kinského nepridáva na zdraví nič dobrého,veľmi depresívny film,ktorý vďaka réžii Wernera Herzoga pôsobí autenticky! Ak by som mal vyzradiť tajomstvo,tak spolupráca KINSKI/HERZOG mi viac pasuje predtým v Aguirre, der Zorn Gottes a potom v majestátnom Fitzcarraldo,zlatá stredná cesta je asi tu... Inak mladý Bruno Ganz sa profiloval herecky už dávno predtým,ako som si doteraz myslel... (31.05.2015)

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)

Geniální remake legendárního Murnuaova filmu, věrně zachovávající strukturu, rytmus i většinu detailů originálu, včetně líčení a teatrálních gest typických pro němý film, a přece ve svém vyznění zcela jiný. „Čas je propast hluboká jako tisíc nocí.“ šeptá ve své zpovědi upír, zoufale osamělý, hladový a současně toužící po pochopení, a v jeho hlase i výrazu je zřetelně patrné utrpení, které dochází úlevy až v okamžiku, kdy plný pokory, vážnosti, ale také neklidu, očekává světlo přinášející smrt. Spíše než hrůzu vyvolává nové zpracování strach a neklid a omračuje sugestivní atmosférou budovanou mimo jiné i pomocí podmanivé hudební složky. (26.06.2010)

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Prostřednictvím Herzoga se mi to takřka podařilo. K jeho vlastní cti je třeba pochválit, že čerpal zároveň jak ze Stokerovy knižní předlohy (Van Helsing, více prostoru pro akčnější paní Harkerovou) tak i Murnauovy předlohy filmové a přesto zůstal ještě svůj a přidal k tématu hodně vlastního (psychologie upíra, zajímavý závěr). Není to pravda tak kulervoucně vizuálně úchvatné jako Murnauův Nosferatu, i když i tady se najdou výborné špeky (geniální společná scéna Kinského a Adjani před zrcadlem), co mu však chybí v tomhle ohledu dohání mluveným slovem, díky němuž se dočkáme několika výborných a trefných filosofujících proslovů. Výborný výběr do hlavních rolí, Kinski je výtečný a divák mu sežere i fakt, že Nosferatu překvapivě mluví a Adjani, ta se prostě narodila jen pro tuhle roli, protože pro ni se její až éterická a nadpozemskost krása a charisma, které ohrožuje jakýkoliv fyzický kontakt, skvěle hodí. Vždycky jsem si přál vidět Adjani se ve filmu konečně usmát, tady jsem se dočkal a ten její věčně zachmuřený výraz jí tedy sluší mnohem více. Herzog nezklamal, naopak, hodně překvapil, byť Nosferatu byl, je a bude jen jeden. (13.05.2013)

"Nosferatu, nemrtvý. Pije krev svých obětí a proměňuje je v přízraky noci. Jako stín se neodráží v zrcadle. V noci vychází na lov. Proniká zdmi, stěnami a zavřenými dveřmi, jako by nikdy neexistovaly. V podobě netopýra vlétá do ložnic ke spícím. V podobě vlka pronásleduje své oběti. Vzdej se veškeré naděje, kdo se s ním setkáš." Ukecaná verze Murnauova originálu, která atmosféru viděla maximálně tak z vlaku. Ale abych nekřivdil. Nejatmosféričtější scéna je ta v koupelně s Lucií a Nosferatem. Tedy jen ten moment když přichází. Pak začnou kecat o teorii chrousta a atmosféra je zase ta tam. Zůstávají tedy jen zpomalené záběry na netopýry, které jsou nejlepší z filmu. Lucie je kapitola sama o sobě. V prvních scénách až neskutečně přehrává a to, že se bojí jí nemůže snad nikdo věřit. V druhé půlce filmu je zase hrozně otravná a její osud mi byl naprosto jedno. Jonathan je celkově jen takový maňásek, nevýrazný, bez jiskry a to nemluvím o Renfieldovi, který je jen taková parodie na výtečný originál. Samotný Nosferatu, i přes obstojnou masku a zahrání Kinskim, naprosto postrádá šarm a vznešenost Nosferata v podání Maxe Schrecka a stává se tak jen dalším záporákem. Nic víc, nic míň. O "doktoru" Van Helsingovi nemá cenu něco psát, jelikož sám vypadá že by potřeboval lékařskou pomoc. Jak jsem již naznačil, Murnaunův originál byl neskutečně atmosférický a až úžasný. Herzogův remake se mu sice snaží vyrovnat, ale pokud Jonathanova cesta na Nosferatův hrad zde vypadá jako když Honza šel do světa, tak to prostě nemůže dokázat. Když neberu pár nočních scén v Nosferatově hradě, tak snímek atmosféru, ať už dramatickou a natož hororovou, absolutně postrádá. Krásným příkladem je toho poslední scéna Nosferata a Lucie, která spíše vypadá jak jakási milostná scéna z Upířích deníků, než jako hororová scéna s mistrem Nosferatem. A to i na rok 1979. Tečku tomu dodává Nosferatův konec, který jak velice komický a pokud někdo předchozí děj hltal, tak tohle prostě projít nemůže. A samotný závěr? Ach ouvej... Velké zklamání tento snímek na kterém jsou nejlepší záběry na netopýry a z části i hudební podklad. Murnaunovu snímku toto nesahá ani po kotníky. A možná ani nechce... (21.07.2013)