Údolí krásných žab

Když člověk zestárne, rád se vrací v myšlenkách do mládí a do dětství. Tedy, pokud jej měl samozřejmě hezké. Každá generace to však má jinak. Většinou jí připadá, že za jejích mladých let to bylo to nejlepší a nechápe na co bude vzpomínat ta soudobá. Já jsem přesně v té fázi, kdy se na to ptám. A zároveň tuším, že i dnešní děti budou vzpomínat na čas a způsob jak jej trávily když byly malé. Možná, že to budou zrovna ty on-line hodiny her a chatů u počítačů a tabletů v době covidové, kdo ví? Jestli je to horší než to bylo za nás? Těžko říci. Těžko strovnávat nesrovnatelné. Sám se s hrůzou občas nachytávám při myšlence - komunisty na ně. A to jsem jejich zapřísáhlým odpůrcem. Možná by jim trochu neškodilo přivonět k té době bez počítačů, k době, kdy se muselo poslouchat. A určitě by jim neškodilo zažít takový podobný tábor jakých jsme my zažili nespočet. V té době nedělala hygiena přepadovky v kuchyních, místo lednice byla v zemi vykopána hluboká jáma, úplně stejná, která sloužila o kus dál za latrýnu. Sportovat se dalo bez goretexu a spát dutých vláken ve spacácích, každou pořádnou baterku s žárovkou a ne ultrasvítivou LED diodou napájely monočlánkvé buřty, a když někoho žahla kopřiva, nežaloval kvůli tomu otec právník vedení tábora za újmu na zdraví nebohého dítěte. A přesto ty tábory každý přežil a by co víc, měl na ně překrásné vzpomínk\y uchované do dnes. Kdo měl kliku, jezdil na tábory nepionýrské od různých podniků. Já je zažil téměř skautské, protože náš vedoucí, Foglarův přítel náš TOM - Turisttický oddíl mláděže šikovně ukryl pod křídla ČSTV, kde se to moc funkcináři neprohánělo a kde si mohl nás mladé vést jak chtěl. Ale nemusely být špatné ani některé pionýráky. Záleželo na vedoucích, kdo to jak žral tu ideologii a kdo chtěl děti něco třeba jen naučit o lese a mohl to dělat jen s rudým šátkem na krku. Tady jsem tolerantnější, byť samozřejmě už za nás jsme na pionýry pohlíželi jako na jakousi líheň svazáků a tedy budoucích soudruhů a soudržek kandidátů na členství v KSČ. Jiřímu Hanibalovi se parádně podařilo už v té době zachytit do tohoto filmu kouzlo jednoho z takových táborů a asi ani netušil jak to bude působit na dnešní čtyřicátníky a padesátníky... Tábor sice pionýrský, ideologii tam ale nikomu necpe a kdo nechce nemusí těch pár záběrů na ošátkované děti ani postřehnout. Základní myšlenka je jasná. Mladá zamilovaná dívka, první láska co jí zamotá hlavu a odjezd tábor, kde se jí bez něj moc nechce být. Moc se mi to líbilo. Herecké výkony dětí slušné, jen tam trochu neseděl ten zpívající Jandák ovšem s hlasem Karla Zicha. Ale jinak hrál příjemně, docela jsem koukal jakou měl tehdá postavu... No ale to my všici... A tak vyjímečně přihazuji hvězdu navíc a dávám za shozené plechovky. * * * * (01.03.2021)

Jééééé, tak tohle byla nostalgie jako hrom. Krásně jsem si ji při sledování užívala a nechala se unést zpět do dětství. Ne nadoramo se říká, že vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnání. Z takových vzpomínek bych se ani vyhnat nenechala. Přitom je ten příběh tak obyčejný a prostý a taky naprosto předvídatelný. (17.02.2015)

Velmi milý film s poučným dějem, který je zasazen do pionýrského tábora. Ale o ty pionýry v něm ve skutečnosti nejde. Jde o to, jak snadno mladá dívka uvěří v podstatě jen tak vyřčeným slovům chlapce, do kterého se zakoukala. Skoro bych řekl, že to je taková dětská verze filmu Lásky jedné plavovlásky. Teprve v průběhu tábora si dívka pomalu uvědomuje, že její vytoužený vztah není takový, jak si ho představovala. A právě proces tohoto uvědomování si je ve filmu velmi pěkně a citlivě zpracován. Pravdou také je, že některým věcem dnešní děti rozumět nemohou. Třeba takovému vyplňování Celního a devizového prohlášení. (27.08.2013)

Protože se mi hodně líbil film "Leť ptáku leť", rozhodl jsem se, že se podívám na více filmů od režiséra Hanibala, protože od nich očekávám stejnou pohodu. Té se mi i zde dostalo v míře vrchovaté. Pěkné léto v 70. letech (ten brzký letopočet vzniku filmu mě dost překvapil), slunce, koncert, holky, prázdniny, tábor, voda,  řeka, motorky... Horší už to bylo s dějem. Vím, že Stanislav Rudolf takto píše (a úspěšně), ale mít celý film složený jen z toho, kterak puberťačka myslí na svého nápadníka, který na ni zapomněl bezprostředně po jejím odjezdu na tábor, to není úplně nosné. A i když to Milada Vnuková hrála pěkně, nosné to zrovna nebylo a nezachránilo to ani těch několik svěžích dialogů (Jana a otec, Jana a frajer s motorkou). Jako nostalgik bych dal čistých 50 %, pro mladší diváky to asi nebude. (15.03.2023)

"Kam se všichni těší kdo to ví, i já to vím, i ty to znáš. Tam kde čeká tábor stanový, ten přítel náš..." Táborů jsem zažil a (a snad ještě zažiju) víc než dost, tak jsem se na tento Hanibalův kousek docela těšil. Musím ale říct, že i když se program na "filmovém" táboře zas tolik nelišil od táborů, jak je sám znám, celkově jsem zde postrádal takovou tu pravou táborovou atmosféru. Možná za to může až příliš hravá hudba (se zpěvy) Angela Michaljova nápadně v některých sekvencích připomínající jednu píseň z pohádky Zlatovláska. A ačkoliv mám hlas Karla Zicha vcelku rád, že by jím musel zpívat zrovna Vítězslav Jandák, to tedy vážně nevím. Kdyby msto tohoto umělého songu zazněla ve filmu nějaká pořádná táborová "odrhovačka", bylo by to nejspíše "jiný kafe". V úvodní části (před zahájením tábora) mě jinak kromě koncertu skupiny Plavců/Rangers docela zaujalo (a pobavilo) pár hlášek tatínka hlavní postavy Jany v podání Jiřího Valy ("Hele Olino tady píšou, jestli vyvážíme nějaký zlato. Mám tě tam napsat?" :D). (07.11.2023)