Záře

Zatmění rozumu na základě příliš silného emočního prožívání vlastního výjimečného nadání. Podobných případů je v lidských dějinách více a to nejen v hudbě. Říká se tomu pohlcení. Je však nutné přiznat, že některá lidská díla jsou naprosto šílená – geniálně šílená nebo šíleně geniální. ___ Naskytuje se otázka – dokáže každý hudební skladatel zahrát vlastní skladby nebo pro jeho práci postačí, když je dokáže "uslyšet" a zapsat, neboli nakolik virtuózní byli slavní hudební geniové? Otázka se týká pouze skladatelů předelektronické éry, protože dnešní syntezátory a počítače umožňují každému hudebnímu geniovi stvořit a zahrát vlastní skladbu i bez dobrého, natož dokonalého zvládnutí hudebních nástrojů, neboli dejte géniovi do ruky digitální nástroj, a stane se z něj člověk-orchestr. (25.10.2012)

Přes obdivuhodný výkon Rushe a stabilně vysoký standart Mueller - Stahla mi u Záře chyběla komplexnější pojetí, přitom pro příběh zásadní vztah otce a syna je zpracován bezchybně a doléhá na své hrdiny potřebnou váhou. Trochu jsem byl překvapen kolik stopáže Scott Hicks věnoval Davidovu dětství a naopak o jeho dospělá léta je divák částečně ošizen a snímku to z jeho působivosti ubírá. 105 minut je prostě málo a já se chtěl dozvědět více. Enormní Rushovo klavírní nasazení ale přebijí většinu nedostatků a Záři dodává potřebný lesk. Zarážející ovšem je, k jakým kravinám se Scott Hicks od tak ambiciózního kusu po téměř dvaceti letech propracoval. 75% (03.12.2012)

Omšelé téma o tom,kde je hranice mezi genialitou a šílenstvím. Jenže takto zahrané se jen tak nevidí. Filmu navíc pomáhá, že režisér ani scénárista nehledají přemoudřelé odpovědi, ale prostě popisují život, jaký je, zobrazují řádku příčin, které mohly mít vliv na utvářeníí unikátní osobnosti, a nechávají na fantazii diváka, zda některá z nich skutečně takový vliv měla, anebo zda to nebyla žádná z naznačených a skutečnost je taková, že génius je prostě vyšinutý a nemůže přečnívat jen na jednu stranu, ale trčí z normálnosti všemi směry. (08.04.2011)

Není nad to, když se vám podaří objevit snímek, který vám byl po mnoho (někdy i desítek) let hluboko skryt. Film jsem v tomto případě zvolila proto, že jsem se chtěla dozvědět, zda je výkon Geoffreyho Rushe tak impozantní, jak uvádějí místní kritiky. Pokud se na čsfd pročítáte hodnoceními tohoto snímku, téměř každý příspěvek velebí jeho výkon skoro do nebes. Geoffrey Rush byl skutečně kouzelný, jeho herecké vyjádření plně korespondovalo s danou osobou - klavíristou Davidem. Co si budeme povídat, David byl velice zvláštní osoba, která se mnohdy vymykala kontrole, přesto jí musíte po celou dobu držet palce, jak vás chytne za srdce. Z tohoto důvodu měl Rush před sebou opravdu velkou výzvu, kterou dokázal zdolat a právem mu za ni náleží zisk Oscara. Nerada bych ovšem zapomněla vyzdvihnout výkon Noaha Taylor, který ztvárnil Davida v mladším věku, jeho výkon se mi rovněž velmi líbil. Co dodat k závěru? V tomto případě se jedná o životopisný snímek, který ovšem stojí za zhlédnutí nejen kvůli vynikajícím výkonům, ale rovněž i skvělé hudbě. (18.02.2012)

Niekedy na mňa životopisný film o človeku, ktorý robí niečo, čomu sa nevenujem a čo nechápem, zaujme (Amadeus), niekedy ide mimo mňa (Shine). Dalo by sa povedať, že na vine je ten námet, lenže potom sa to bije s tým, čo som už napísal. Ťažko povedať, prečo ma Shine tak nezasiahol, pretože obsahuje sústredené herecké výkony dvoch prvotriednych hercov v roliach otca a syna a kvalitný scenár. Austrálsky mierne akademický film, ktorý mi viac pripomína britskú kinematografiu. (27.06.2012)