Režie:
Roberto RosselliniKamera:
Ubaldo ArataHudba:
Renzo RosselliniHrají:
Aldo Fabrizi, Anna Magnani, Marcello Pagliero, Nando Bruno, Maria Michi, Harry Feist, Giovanna Galletti, Eduardo Passarelli, Amalia Pellegrini (více)Obsahy(1)
Několik měsíců před válkou doslovně diktoval Rossellinimu a Sergiovi Amideovi jeden z vůdců partyzánského odboje jak den po dni probíhaly boje připravující osvobození Římu. Zanedlouho potom se filmaři rozhodli v troskách rozbombardovaného města natočit jeho příběh - Řím, otevřené město (1945). Ataliéry byly zničené, tak se natáčelo na autentických místech a na ukořistěný materiál od Němců. Centrem příběhu se stal osud kněze Dona Pietra, který financuje protifašistickou buňku v době, kdy nacisté svrhli Mussolliniho režim. Dalšími členy jsou komunista Manfredi a typograf Francesco. Manfrediho snoubenka Marina jejich činnost vyzradí gestapu a začíná dramatický souboj vrcholící obětí kněze i komunisty. Roberto Rossellini (1906-1977) využil svých zkušeností z dokumentaristické tvorby a vytvořil klíčové dílo italského filmového směru zvaného neorelismus. Napjatá atmosféra německé okupace a přiblížení sociální mizérie obyvatel činžáků v Otevřeném městu nezapře genialitu tvůrce specializujícího se na zachycení člověka v jeho přirozeném prostředí. (Martin Jiroušek) (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. ()
Nikdy som nebol v Ríme, takže neviem, ako rýchlo si vás získa. Pri Prázdninách v Ríme si ma získal okamžite, ale to bolo spôsobené aj tým, že sa v ňom nachádzala Audrey Hepburn. V Rosselliniho filme si ma získaval postupne, to je zase dané prítomnosťou nacistov v kontraste s miestnym obyateľstvom. O to viac však budete držať palce okupovaným a bezmocným Talianom a o to viac budete trpieť pri pohľade na ich utrpenie. Na neorealizmus dosť naratívne, pripomínalo mi to francúzske poeticko- realistické Brány noci. Je to asi dané aj autorom scenára. Pri jeho sledovaní však treba brať do úvahy aj rok vzniku, tu o nejakom, aspoň minimálnom historickom odstupe nemôže byť ani reči, tu sa kuje železo ešte za horúca. ()
Sledujeme protifašistický odboj, jeho zákulisie a problémy, všetko však s dialógovými scénami, takže film stráca na údernosti. Záver je napokon silne emotívny a doháňa stratené. Snímku nemožno uprieť autentickosť, okrem civilných hereckých výkonov tomu prispel fakt, že sa natáčalo v exteriéroch zničeného Ríma. ()
Lačníc po filmovém vzdělání, jsem vzal s povděkem cyklus věnovaný italskému neorealismu a jeho představiteli z největších- Roberto Rossellinimu. Ve své naivitě jsem dlouho doufal ve skutečnost, kdy by rok vzniku mohl být nejsilnější devizou filmu, nikoliv aspektem, jenž v konečném resumé výrazně sráží celkové hodnocení. Viděl jsem tu horší variantu. Bohužel. Na to, do jaké míry je snímek všeobecně považován za „klíčový film“ již zmiňovaného období, se bojím, že divácká obec, jež si skrz dílo upřímně potřese s Rossellinim rukou, bude nevelká. Ale už jen za tu odvážnou dobu vzniku bych byl rád, kdybych se zmýlil. Ty tři hvězdičky nedokumentují moje rozčarování adekvátně, spíš vhodně ilustrují smířlivou akceptaci jedné další klasiky. ()
Bohužel, chápu poselství filmu, ale neproniknul jsem do něj. Prázdné dialogy a obrazy se střídají s poutavými až napínavými výjevy, což má za následek silně rozporuplné pocity po zhlédnutí. Je až nespravedlivé dávat procentuální hodnocení filmu, který si dal za úkol "ukázat", ale pro mě tentokrát jen za lepších 50%. Když budu mít možnost, rád dám druhou šanci, ale jinak zatím s Rossellinim společnou řeč nenacházím. ()
Galerie (20)
Zajímavosti (18)
- Rosselini použil nacistické válečné zajatce jako kompars, aby docílil větší věrohodnosti filmu. (Kulmon)
- Film je považován za počátek estetické revoluce v kinematografii. Jde o první velké dílo neorealismu a podařilo se mu vyvrátit konvence mussoliniovského „kina bílých telefonů“, které bylo v Itálii počátkem čtyřicátých let. (Hans.)
- Snímek měl být původně maximálně středometrážní, ale nakonec vznikl dlouhometrážní hraný film. (contrastic)
Reklama