Závrať

Vertigo je jeden velký žert. V prvý řadě si vystřelil Hitch z producentů – film prodělal, tak to svedl na Stewarta a Novak, která byla povolána na poslední chvíli a přetvářela si postavu podle svýho. Hitch byl v tý době etablovaný tvůrce, čili ho to pochopitelně netrápilo. Za druhý si vystřelil z diváků planýrováním žánru. Vertigo není ani horor, ani thriller, ale zničující mysteriozní tok – holá lynchovina! Hitch je důkazem toho, že ke zmatení diváka není potřeba LSD, ani přebytečná neurvalost, jelikož jeho filmy jsou velice čisté (což je dáno kamerou – u Vertiga na pomezí doznívajícího technicoloru a nástupu barevného negativu). A za třetí si Hitch vystřelil z kritiků. A to tak že pořádně. Ohledně Vertiga existují desítky a desítky výkladů. Nikdo ale neví, který je ten správný. (01.01.2008)

Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Další Hitchcockova geniálně umělecká porce psychothrilleru, opět s výtečným Jamesem Stewartem v roli posedlého soukromého vyšetřovatele trpícího strachem z výšek. Nebo taky jinak řečeno: Akrofobní nekrofil, kterému fandíte... :)) Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=D0bV2gh4E7Y (20.01.2012)

Hitchcock je pán filmu, ale tady se mu to podle mě moc nepovedlo. Zápletka by byla, ale je to moc dlouhé na to, aby mě to udrželo stále ve střehu, já jsem si nemohl pomoct, ale chvílemi jsem se u toho solidně nudil, a to pro film není dobré znamení. Já tedy neznám americký film starý jako tento, který by mě nenudil. Když už to není ta černobílá kamera, tak to musí být ty dlouho táhlé scény plné dialogů, které vypadají jako kdyby neměli nikdy skončit. Hrůza, děs a bída, ale nutno podotknout, že pan režisér uměl, a dokázal se s tím docela poprat, i když se dlouhých dialogů nezbavil. Ze začátku mě ten příběh zajímal, co se stane, a o co vůbec jde, ale časem jsem čekal jenom na tu chvíli, až bude konec, to se na tak velký film jako je Závrať nemůže stát přeci. (26.05.2009)

Viděl jsem příliš mnoho filmů Alfreda Hitchcocka na to, abych ho považoval za nezpochybnitelného mistra režie - až příliš často jsem v jeho případě sáhl vedle a znechuceně koukal na příběh, který, ač ověnčen slávou, musel být naivní už v době vzniku. Zadarmo ale Hitchcock svůj věhlas nezískal a existuje několik titulů, kde uznale kývám hlavou a říkám, ano, tohle funguje i po letech. Vedle takových titulů, jako je Psycho nebo Okno do dvora, řadím do elitní skupiny právě Vertigo. Snímek o vražedném komplotu, kde Hitchcock použil svůj oblíbený motiv. Průměrný chlápek je vmanévrovaný do hrozivé tajemné hry, která ho emočně poznamená na celý zbytek života. Hitchcockův oblíbený zájem o psychoanalýzu tady nedopadá tak úsměvně jako v případě Rozdvojené duše. Hitchcock kombinuje kriminální žánr s romancí a obohacuje je o mysteriózní a smyslné prvky. Důmyslným pohybem kamery, která často směřuje do hlubin, a disharmonickou hudbou režisér skvěle navozuje pocit rozkolísanosti hlavního hrdiny, zvýrazňuje jeho nejistotu a strach. Vertigo představuje výborné řemeslo, cesta za odhalením identity osudové ženy plná náznaků, zrcadlových odrazů a hrátek s barevnými kontrasty se dá ocenit i po opakované projekci a Vertigo tak patří k těm kreativním snímkům, které prošlapávaly cestičku vpřed novým filmovým metodám a prvkům. Celkový dojem: 90 %. (18.03.2015)

Tento ne tak často připomínaný film je asi nejen podle mého názoru vůbec nejzralejším Hitchcockovým dílem a v každém případě ve všech srovnatelných ohledech převyšuje mnohem známější hororové příběhy PTÁKŮ a PSYCHA. Věrohodnost tohoto příběhu tkví v použité dvojí vrstvě námětu i scénáře: mysteriózní příběh španělské krásky předminulého století je skvěle propojen s kriminální zápletkou a dokonale zrelativizován ve svých až duchařsky působících detailech. Skutečnost, že se má jednat o soudobou Ameriku druhé poloviny padesátých let, tuto autenticitu jen dále umocňuje. ZÁVRAŤ místy přesahuje hranice žánru a scéna s osudovou kyticí, která se objevuje penzionovanému detektivovi ve snu po dovršené domnělé sebevraždě, jež ho také vtahuje do smrtící spirály osudové nenaplněné lásky minulosti, nese až felliniovskou pečeť a připomíná Felliniho klasické dílo GIULIETTA A DUCHOVÉ. Tajemno zůstává přitom v tomto díle tajemnem a použitý hollywoodský styl "továrny na sny" v tomto případě nejen neruší, ale naopak rozvíjí a dynamizuje beztak napětím dýšící dílo; indikací této myšlenky jsou mimořádné výkony obou protagonistů - Stuarta i Novakové. Restaurační práce, podniknuté na jeho znovuoživení, nebyly marné. Vyrvaly totiž pověstnému zubu času skutečnou perlu světového hraného filmu. (05.11.2009)