Moonlight

// Panejo, nepamatuji, kdy naposledy táhly film kupředu v podstatě jen dialogy a herecký výkony. Kdo potřebuje silnou naraci, když máte nezapomenutelné momenty u břehu moře. Na tom filmu každopádně nejvíc baví věci, které do něj tak úplně nepatří. Zlaté zuby, italská hudba, Janelle Monáe (OH MY GOD, kde jsou ty Hidden Figures, když je člověk potřebuje)... zkrátka překvapivě divácký zážitek. Velkej palec nahoru. 8/10 (31.01.2017)

Zajímavé je to v tom, že veškeré dění táhnou vedlejší postavy. Hlavní hrdina na plátně z většiny jen existuje. Tvůrci si vybrali, poměrně dlouhý časový usek Cirona od dítěte po mladíka, takže zvolili snadnou cestu tzv. kapitolové vyprávění přičemž legrační na tom je fakt, že divácky, ale z hlediska proměny hlavního hrdiny naprosto ignorovali jeho život v pasťáku. Chápu co se tím vším chtělo říct, ale zcela upřimně téma je ošoupaný jak babičny pantofle, scénář značně amaterský, herecký výkony průměrný. Sorry pánové akademici, ale dělat nominace podle barvy pleti, aby se vyhovělo tý ukřičenejší části, to je fakt trapas. (25.02.2017)

Past na Oscary? Asi ano. Jenže taky precizně natočené drama s chytře vystavěným příběhem, který se odehrává ve třech časových osách a řadu významných momentů úmyslně nezobrazuje. Trojice Alex Hibbert, Ashton Sanders a Trevante Rhodes dokázala nesmělost, nejistotu a nemluvnost vystihnout tak přesvědčivě, že jsem v nich Chirona viděla bez ohledu na měnící se podíl svalové hmoty, a James Laxton by si za kameru a umění najít krásné modro-fialové tóny na černošské kůži nějakou tu cenu jistojistě zasloužil. Můj jediný problém s Moonlight tedy nakonec spočívá v posledním aktu, od kterého jsem po zvratu ze středoškolské fáze přece jen čekala něco víc. Snad jasnější odpovědi na otázky z předchozích částí, snad větší náhled do Chironova života, snad výraznější katarzi. (25.02.2017)

Křehký a citlivý film o ránách dospívání a nelehkém vylézání z pevností, které si sami kolem sebe proti té bolesti stavíme, což platí pro všechny bez ohledu na etnickou či sexuální identitu. Jenže pro některé jednotlivce je to ještě náročnější a bolestivější právě kvůli okolí. Prostředí afroamerické komunity v chudých čtvrtích v žádném případě není v tomto ohledu výlučné, ale rozhodně je výmluvné právě pro to, co v ohledu maskulinních vzorů chování a rolí vídáme kdekoli jinde na světě. Barry Jenkins ve svém vynikajícím scénáři rozvádí téma osobní identity skrze tři časové roviny i tři jména hlavního hrdiny, která si příznačně nikdy nezvolil sám, ale současně se s nimi zkouší sžít. Ani jedno z nich ale jeho nevystihuje a o to drásavější je pak finální napětí, jestli dokáže odpovědět na otázku, kdo je. "Moonlight" je jeden z mála filmů, které si tu problematickou cenu Oscar za Nejlepší film vskutku zaslouží, protože neodráží nějaké dobové trendy, kampaně či politiku, ale představuje jeden z ideálů kinematografie - osobní a osobité dílo, které díky perfektnímu využití celého spektra výrazových prostředků od herectví přes narativní strukturu po formální postupy destilované z rozmanitých vzorů (tady přiznaně např. Wong Kar-Wai a Hou Hsiao-hsien) rezonuje hluboko v nás a vede nás ke katarzi týkající se témat osobních i obecně lidských. A vedle toho nás vystaví ohromnému náporu emocí, byť je většinu času skrývá pod povrchem. (03.05.2020)

Sorry, ale prvoplánové to rozhodně není. To se zase rád za Moonlight postavím. Je to hezký, civilní, nikde to zbytečně netlačí na pilu, jede to svou komorní cestou a neudělá to žádnej očekávanej levnej krok ke zvratu. Jen to plyne. Problém je, že jsem si moc z takovýho mixu neodnesl a to bych chtěl. (23.01.2017)