Neúplné zatmění

Celkový přístup k látce je sice trochu "divoký", ale samotný fakt, že film vznikl, je velmi záslužný. Navíc je velmi koukatelný i pro laika a přiblíží alespoň v nástinu svět nám vidícím úplně neznámý. Vzhledem k tomu, že osvěta je základ a film má své nesporné kvality, dávám plný počet. Jireš kousl do velkého sousta a zuby si nevylámal...90% (10.01.2012)

Občas se ta deprese z filmu úplně sype. Zejména, když se Blanka Bohdanová snaží trumfnout sestru z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jinak velmi poeticky natočené pocity - smutek, beznaděj, radost, odhodlání... Jsem rád, že žijeme v jiné době a dělám si iluze, že dneska jsou na tom takovéto děti lépe. Mimochodem, asi nejzápornější role Ondřeje Havelky ever. :-) (22.10.2015)

Opět se mi potvrdilo, že Jaromil Jireš patřil k nejlepším českých režisérům a je s podivem, že takto kvalitní filmy jsou u nás téměř neznámé a nedoceněné. Neúplné zatmění patří k dalšímu z filmů z nemocničního prostředí, které mají v československé kinematografii bohatou tradici. A stejně jako třeba Směšný pán nebo Městem chodí Mikuláš oplývá hustou pochmurnou atmosférou a výbornou kamerou. Herecky zde, s vyjímkou hlavní představitelky, vyčníval Oldřich Navrátil, který si střihl roli psychologa plného navrátivšího se entuziasmu naprosto bravurně. (16.12.2010)

„Já ti něco povim a pamatuj si to dobře. Člověk je sám. A každý tu žijeme sám za sebe. Čím dřív to pochopíš, tím líp.“ Po Křiku jsem dal Jirešovi další šanci ohromit mě a Neúplné zatmění bylo tou správnou volbou. Sice smutnou jen s pár záchvěvy naděje či něčeho pozitivního, ale to jí rozhodně na kvalitě neubírá, právě naopak. Dílo je to velmi emocionální a myšlenkově bohaté. Ačkoliv divák nemůže cítit přesně to, co hlavní hrdinka, film mu její pocity přibližuje, jak jen může. Publikum tak chápe její strach, depresi a pocit konce světa. Snímek pak vypráví o odpuštění, smíření se (nikoliv však odevzdání se či házení flinty do žita), o duševním stavu, kdy má člověk i přes to, co „nespravedlivého“ se mu stalo, mít rád nejen ostatní, ale hlavně sám sebe. To vše je navíc podpořeno výbornými hereckými výkony především dospívající Pátíkové a svérázného psychologa Navrátila. Sem tam některá místa trošičku drhla (+ je tu ta podivná scéna s vypnutím proudu a fungujícím telefonem), ale to nic nemění na tom, že hodnotím silnými 4*. (19.09.2017)

"Už jsem to zase já". Oldřich Navrátil asi nikdy nebude patřit mezi mé úplně nejoblíbenější herce, ale zde v roli psychiatra, který svým výzkumem pomáhá čtrnáctileté Zuzce se aspoň částečně vypořádat se se svým zrakovým postižením, se mi hodně líbil. Vyzařovalo z něj takové silné charisma, kterým se mu podařilo mě doslova strhnout. Naopak jsem byl dost rozčarován přístupem pečovatelky v podání Blanky Bohdanové. Studená jak psí čumák... Sice věřím, že to takto v těch 80letech v takovýchto zařízeních asi opravdu fungovalo, ale z pohledu dnešní doby mi to přišlo docela drsné. Třeba scéna, kdy shodí Zuzku ze švédské bedny, když z ní nechce sama skočit, to fakt byls na mě trošku moc silná káva (06.05.2017)