Tančírna

...A síce zrovna na tento koprodukčný titul, divák absolútne nepotreboval čítať žiadne (medzi)titulky; čo bolo na jednej strane asi sympatické konštatovanie súčasnej (rozumej: filmovej) situácie, nakoľko sa tým pádom začal vari intenzívnejšie sústrediť len na určité obrazy, no zároveň to, že samotný titul pôsobil snáď ešte oveľa „nemejším dojmom”, než je vôbec práve »Nemý film« sám, tak to už akosi ďalej nepovažujem za najšťastnejšie ["experimentálne"] riešenie zo strany režiséra E. Scolu. • V podstate by sa dalo celkom podotknúť, alebo dokonca i pochváliť, že titulom ma pomerne často sprevádzal i môj najobľúbenejší herec: "Jean Gabin", teda lepšie povedané; v tomto prípade jeho mimoriadne autentický dvojník, ktorý prichádza na scénu oblečený, ako protagonista z titulu: Pépé le Moko, pričom sa ešte zopárkrát následne vyskytol i v ďalších etapových dekádach; začínajúcich od tohto konkrétneho momentu, a končiac až v roku 1983; čiže počas zhruba asi 5.-desaťročí, sa režisér pokúsil zachytiť obdobia rôznych spoločenských nálad; [povedzme napríklad: obdobie II. svetovej vojny]; na čo mimochodom poslúžila len jedna tanečná sál, keď z môjho uhla pohľadu som to najskôr vnímal, ako akési, «divadelné javisko», na ktorom sa vskutku tentoraz vystriedalo asi neúrekom tanečníkov/divadelníkov, ku ktorým som si nielenže nevybudoval žiadny, bližší, citový vzťah či celkové sympatie, ak aspoň nepočítam "Jeana Gabina", ktorého ale nemožno považovať za jednu z ústredných postáv, i keď ho zase rovno môžem považovať za akéhosi sprievodcu naprieč dlhočizným dianím... • Ani častejšie prítomná „Živá hudba” v podaní tu prítomných energických hudobníkov, sa tým celkový môj postoj k danej veci nakoniec nezmení, keďže už podľa konečného (z)hodnotenia tohto titulu, je vari nad slnko úplne jasné, že som pri ňom skrátka pocitovo: pociťoval veľkú únavu, aj keď bol neustále v pohybe. • Už asi nemám ďalšiu potrebu sa viac vyjadrovať k tomuto rozpačitému počinu, v ktorom som i napriek tomu postrehol šikovnejšie poňatú formu spracovania, t.j. počas trvania titulu, totižto nezaznel ani jeden súvislý DIALÓG medzi postavami, a tak namiesto toho sa účinkujúci teda spoliehali iba na svoju "reč tela", ktorou sa ale takmer nikam neposunuli; čo by som na úplný záver prirovnal ku statickému charakteru: dezinfekčného prostriedku, typu DOMESTOS : Let's Dance, à la taliansky spôsob J. Ďurovčíka! (20.09.2023)

Slavny bezzslovny film Ettore Scolu nejsem vystudovany filmovy teoretik -elitar, takze nebudu litanie, ani picu. Nadherny artovy film, nie je dobre stale len fiicat na brutalnych akcnych filmoch. Obcas je dobre sa spomalit, zastavit, vnimat vecoi okol oseba. ked sa toto stane, daju sa vnimat ludskymi zmyslami kadejake zaujimave veci, ktore nom v zhone beznych dni a vo fofre usli - rodinne domy, auta uhanajuce po cestach, dialniciach, ludia, ktori s aponahlaju za svojimi vecami, pulzujuce mesto, leto v rozhorucenych mestskych uliciach .... pre taketo veci milujem artove filmy. Pomale kludne filmy su pomale z nejakeho dovodu, nielen tak pre nic za nic. K najvyssiemu hodnoteniu som pristupil aj preto, ze tu zaznie aj genialna hudba - mne nestacila len Edith Piaf a Beatles, chcelo to to aj trochu Wolfanga Amadea Mozarta : 100 % (06.10.2020)

... se otevírá, tak do kola. Lucerna své světlo barev rozprostírá. Vše je připravené. Račte vstoupit, dámy a pánové. Ještě případná kontrola v zrcadle. Osmělte se, zadejte se, přátelé. Jednotlivě příchozí, rytmem nonverbálním v páru okouzlí. Přivítejte na parketu úryvky módní, choreografie osudové i epizodní. Tanečních i dějinných /k/roků je srdcem sál. Malé, velké medailony jsou králi vedlejších i hlavních rolí. A co dál? Hodina se nachýlila. Odcházíme, zavíráme. Au revoir, cabaret! Au revoir, chantant! (21.01.2016)

Nejsem milovník tancování a v tomhle filmu je tancování zcela v centru všeho dění... Jsem milovník hudby a tu si zde člověk může užívat plnými doušky... Na jednu stranu musím určitě ocenit originální pojetí filmu, v němž nezazní ani jedno slovo a přesto ze stylu hudby, tance a nějakých pantomimicích kreací lze jasně rozpoznat, ve kterém období 20. století se právě tančí. Tančírna se tak v průběhu filmu mění třeba ve skrýš při bombardování za 2. světové války nebo v místo, kde za hudby Beatles rebeluje v roce 1968 francouzská mládež. Co se mi ale hodně nelíbilo, byl dosti bizardní (a hlavně dlouhý) úvod a vlastně i závěr odehrávající se v současnosti, v němž se na scéně postupně objevují jednotlivé dámy a pánové (z nichž některé dámy mi vážně přišly ošklivé a páni zas poněkud slizcí)), kteří pak spolu různě tančí a na konci postupně tančírnu zas sami opouští. Za tyhle pasáže jsem měl chuť dát filmu jen 2 hvězdičky, za to ostatní, a tedy především za tu jistou originalitu, jednu hvězdičku přihodím. (29.09.2020)

I když je Tančírna nezpochybnitelně inspirována snímkem Jedni a druzí, jde naprosto vlastní cestou, cestou plnou nápadů a holdu síle filmového vyprávění. Kdo nerozliší jednotlivé epizody podle hudebního motivu, může se orientovat dle oděvu a chování postav. /// Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (11.04.2015)