Pozor, vizita!

Film, ktorý svojou zamatovou hebkosťou dokáže pohladiť dušu diváka ako máloktorý iný film. Jednoducho a prirodzene. Tematicky sa jedná neskutočne hodnotný film s krásne vypovedateľnou hodnotou ľudskej ľudskosti, založený na úplne jednoduchom princípe, ktorý však zaručene funguje. Krásny film, hrejivý. A dokonalý Hrušínský. 95%. (12.05.2006)

Prostý člověk s prostými názory na medicínu (které podepisuji v plném rozsahu) se dostává do situace, kdy jeho selský rozum nestačí, poněvadž je bacilonosičem, což je překážka v jeho životě takřka absolutní, protože nezměnitelná. Co udělá? Nechá se převálcovat nově nabytou nesvobodou? (Podle mě celé bacilonosičství je jen parafrází na komunistickou okupaci...) Nebo se prostě instinktivně vrhne do nového života, protože je vnitřně svobodný a nespoutatelný? Pořád ze všech stran slyšíme moudré kecy o pozitivním myšlení jakožto duchovní cestě, avšak někteří jedinci toto chápali dávno sami již v temných osmdesátých, a dokonce si vymolhi realizaci takové myšlenky na neostalinistických satan´s messengers: tomu se říká zázrak. (03.02.2014)

I pro mě je Rudolf Hrušínský zárukou dobré zábavy. Souhlasím i s tím, že mu role perfektně sedla. Tak trochu mi připomínal Švejka, ale to je jiná parketa. Zajímavé je, že v každé roli byl pan Hrušínský nezapomenutelný. Tady tomu samozřejmě nebylo jinak. Nemám, co bych měla filmu vytknout. Vlastně ono se tady ani nic takového najít nedá. (18.07.2011)

Nejen prispenim jedinecne kreace osamoceneho bacilonosice Prepsla (Rudolf Hrusinsky), ktery filmu vtiskl status - nezapomenutelny se pred nami oteviraji brany do kuchyne ceskeho mistra (Karel Kachyna) ze zivota na infekcnim oddeleni nemocnice. Tento dojemny, pravdive hluboky a silny pribeh je za bezoddiskutovatelnych 95%. (25.12.2006)

Nemocniční pokoj u mě vyvolává cosi nepříjemného. A co teprve infekční oddělení, na kterém pacienti mají ve střevech baktérie a serou jak najatí. "Salmoneloza hovnoza", jak neodolatelně pronese ve filmu pan Hrušínský fatální větu, ve mně evokuje jen nutkavý pocit mít tenhle film za sebou. Zkrátka, já se z filmu neposral. Ovšem pozor, to neznamená, že ten film není kvalitně natočený a zahraný. Mistr Kachyna mě, coby diváka, zavřel na pokoj se starou českou hereckou školou, kterou výborně uvěřitelným způsobem reprezentuje zejména Rudolf Hrušínský. Herci okolo něj mu zdařile sekundují, po stránce herecké nemám námitek. Jenže film by to neměl být jen o hereckém výkonu, popřípadě výkonech jednotlivce či více herců, ale měl by také bavit, strhnout. Obyčejný lidský příběh o obyčejné infekční, a dodávám hnusné nemoci, je však plochý, a výrazově málo průrazný. Nedovedu si například film představit bez Hrušínského. Když si odmyslím jeho figuru, je film plný epizodních charakterů, a o to víc vyjde na zřetel jeho málo barvitý příběh. Řemeslně zdatný režisér divákovi nedopřeje, aby si od vůně lizolu a nemocničních halen, tak nějak odpočinul, a jen v jedné restaurační sekvenci, opustíme brány nemocničního zařízení. Film má naštěstí dobře napsané dialogy, a s nimi ten statický ráz příběhu nějakým způsobem plyne. Plyne, ale nepádí kupředu sám, nýbrž ho posouvají herci. Kachyna nikdy neměl cit pro tempo svých filmů. Tento jeho film je zářným příkladem roztahaného filmu, možná nejzdlouhavějšího z jeho režijní filmografie. Práce s herci je až téměř obdivuhodná, jak i z nevelkých rolí dokázal režisér vykřesat něco, co už v soudobé kinematografii delší dobu chybí a chybět bude. Na příběhy obyčejného lidství, na ty byl mistr Kachyna kadet, tentokrát se však zdržel v nemocnici až nezdravě dlouho. Pocit, že ležím na lůžku a chce se mně opakovaně srát se dostavil, a to prosím pěkně, nejsem pesimista, ale zkrátka a dobře, jak jsem tak ležel na tom lůžku a volal "sestři, sestři", tak jsem nevolal jen tak nadarmo. hovno jsem měl v zatáčce, ale co hovno, byl to jenom bublající sajrajt se zvukem připomínající závody Moto GP, ta píča jedna sestřička, mně nepodala bažanta a já byl nucen to pustit pod sebe. No a tak nemám nejlepší vzpomínky na infekční oddělení, kde mně zjistili i další choroby, které doposud nebyly objeveny a vědci je za pomoci mých vzorků bedlivě zkoumají. A musím vám říct, že jsem se styděl, jak jsem se posral. Ta sestřička byla hodně sexy. Uklízela to v rukavicích a smrad to byl, jak když otevřou rigol s hajzlem plným hoven, co nasral otylý člověk za 50 let. Tu sestřičku jsem pak za rok potkal v tramvaji. Hned mě poznala a na celou tramvaj spustila: "Jééé, zdar, to jsi ty, co jsi se před rokem na infekčním posral." No a z ostudy jsem měl vlněnou šálu. Mé hodnocení: 40% (13.12.2014)