Najal jsem si vraha

Minimalistický snímek balancující na pomezí dramatu a komedie o osamělém francouzském úředníkovi, který po vyhazovu z práce, chce spáchat sebevraždu, což bohužel nedokáže a tak si najde nájemného zabijáka. Dobrá zápletka se zajímavě rozvíjí velmi pomalým tempem v komorních scénách a ponuré atmosféře. Skvěle se hodí termín z úvodního popisku filmu - absurdní tragikomedie. Naštěstí film dokáže balancování mezi dramatem a komedií ustát a také vzhledem ke kratší délce až do konce nenudí. Původně jsem uvažoval i o vyšším hodnocení, ale někdy v půlce filmu jsem si uvědomil, že jsem to už kdysi viděl a jen se mi to dokonale vykouřilo z hlavy, proto jen tři hvězdy. (07.11.2018)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)

je to dozaista sociálny film, spoločenská satira, ale silu tohto snímku som nevidel práve v tej kritike, ako skôr v hre s formou, pretože príbeh - banálny a prenesený do scenára tak priamočiaro, no pritom dramaturgicky ani na jednom mieste nezadrhávajúco (každá scéna bola oprostená zbytočností, takže všetky zábery, slová, herecké úkony, hudba, rekvizity - všetko tam bolo opodstatnené a spĺňalo svoju výpovednú funkciu poplatnú téme a autorovmu režijnému zámeru) nie je ani veľmi originálny, líši sa skôr len pár miestami, najzaujímavejšia pre mňa bola autorova miera štylizácie, autorova "hra so žánrom" - pričom takúto svojskú a transformatívnu hru so žánrom či žánrami som vážne ešte nezažil; naozaj pozoruhodný, vtipný, smutný, úprimný film (09.04.2007)

Vynikajúci film, napínavý, pútavý a vo svojich "šťastných náhodách" tragikomický až do úplného záveru..... no práve na tie šťastné náhody vsádza scenár podľa mňa až príliš..... ak je k dosiahnutiu nejakého toho šťastia zapotreby až tak veľa šťastných náhod, tak to ja asi rovno rezignujem a kúpim si 3 metre pevného lana ako Henri na začiatku.... ale ktovie? možno aj mne sa ten hák s povrazom vytrhne zo steny a v bare naproti stretnem krásnu ženu predávajúcu ruže, ktorá mi dá chuť žiť :) ..... veď vlastne nesmrteľnosť nádeje je leitmotívom celého filmu - ak nie rovno celej Kaurismäkiho tvorby .... takže nevešať hlavu :D ..... a stále sa neviem rozhodnúť, či mám Jarmuscha nazvať americkým Kaurismäkim, alebo Kaurismäkiho európskym Jarmuschom. Štýlová bizarnosť, strohá, jednoduchá forma, vizuálne okúzlenie "nízkosociálnymi" štvrťami a predmestiami, spôsob rozprávania príbehu, a v tomto prípade aj výber hudby (+ pre Kaurismäkiho nezvyklá angličtina) - to všetko mi podčiarkuje spriaznenosť týchto dvoch režisérskych "samorastov" (19.01.2011)

A že vraj alkohol a cigarety spôsobujú smrť... Elegantný pán v obleku prišiel o prácu a trochu pripomína Fantozziho. Nejako je celý priebeh očakávaný a film by som zaradil k tým slabším od režiséra. Výborné je to v bare pri objednávke, ale potom už len priemerné. –––– Tak koho se chcete zbavit? (03.10.2017)