Bohémský život

Videl som 4 Kaurismäkiho filmy a pri tomto som sa prvýkrát poriadne nudil. Parížske prostredie mu nedovoľovalo naplno rozvinúť jeho obľúbenú tému. Konflikt jednotlivca so sebou samým a spoločnosťou. Jeho zachytenie severskej atmosféry a smútku v duši bez slov, bolo v tomto filme nahradené zbytočnými dialógmi a na jeho pomery i na škodu filmu veľkým počtom hlavných hrdinov. Skrátka, nedám dopustiť na muža bez minulosti a rád by som si pozrel od neho pre zmenu aj nejakú komédiu. Možno by to stálo za to. (05.02.2008)

Uznávám, v podstatě se jedná o jednu velkou romantizaci společenských vyvrhelů, v tomto případě prototypu „prokletých“ umělců. A je celkem jasné, že životy podobných lidí nikdy ve skutečnosti neoplývaly něčím záviděníhodným, či skutečně romantickým. V podobných případech tomu bylo často právě naopak - umění bylo kontrapunktem pro bezútěšný život umělce – i proto tvůrců s tragickými osudy (namátkou Van Gogh, Arthur Rimbaud, či Andrej Tarkovskij), vytvořili tak nádherná a povznášející díla. Ostatně v čem jiném tkví lyrika, než v tom, že posvěcuje věci každodenní a mnohdy těžké do stavu vyššího, do podoby něčeho smysluplného, výjimečného a krásného? Nejinak je tomu nakonec i v případě Bohémského života... (01.05.2017)

O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/ (15.09.2009)

Nešťastná parta bohémů se snaží za každou cenu žít po svém. Jenže jak jim naruší jejich běžné počínání žena, která navíc brzy onemocní, jako by tihle pánové začali postupně dospívat. Dojde jim, že ač se můžou sebevíc přetvařovat, peníze jsou holt potřeba (a dá se za ně koupit i zdraví). Kaurismäkiho černý humor nemusí být každému blízký a černobílé zpracování působí v dnešní době netradičně a některé diváky může uspávat, Bohémský život ale pořád patří k tomu nejlepšímu z režisérovy tvorby. (30.05.2012)

Třebaže situovaný do francouzské metropole, je Bohémský život excelentní ukázkou charakteristického rukopisu předního finského režiséra. Teskná atmosféra. Dlouhé, černobílé a převážně statické záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a sem tam probleskující humor. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy (netočit Kaurismäki takto obvykle, důvod bychom mohli hledat v Murgerově literární předloze, která vycházela na pokračování jako řada epizod ze života pařížských bohémů). Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami. Herci, kteří s kamennými tvářemi odříkávají věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což si lze vysvětlit jejich bohémskou povahou. Žijí pro přítomný okamžik. Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jarmusche nebo Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak příjemně smutný. Problémy svobodného života Kaurismäkimu neslouží k jízlivé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené. Režisér před vážnými otázkami neuhýbá, ani se nevyžívá v jejich rozpitvávání. Vážné je v jeho filmech přítomné stejně prostě a samozřejmě jako to nevážné (trochu v duchu Špátova „rozumem pesimista, srdcem optimista“) a záleží na nás, čemu budeme přikládat větší váhu. Na základě toho se dá závěr filmu vykládat jako definitivní rezignace na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem. 80% (12.03.2012)