Tátova volha

„Jo, asi by nám celou tu dobu nelhal, viď?“ - „Ne, to víš, že ne.“ Prakticky nic jsem od filmu nečekal (ostatně, necítím se být cílovou skupinou tohoto snímku)…a také v podstatě ani nedostal. Nemůžu mu odepřít, že se na něj hezky dívalo, vizuál jako takový nezklamal. Atmosféra filmu byla též příjemná, stejně jako hudba (výběr úvodní melodie se moc podařil). Ale to je tak nějak vše. Z hereckého hlediska stojí za zmínku snad jen Balzerová s Myšičkou, kteří ovšem předvádí jen svůj standard, ostatní protagonisté více či méně zapadnou (a asi teď budu trochu zlý, ale ta „lví“ nominace pro Vilhelmovou je, pěkně prosím, za co? Ne moment, teď mi to došlo, ona vlastně shodila…vlasy, ehm). A co říct k vlastnímu ději? Ano, i já znám modifikovaný citát o tom, že cesta je (mnohdy) důležitější než samotný cíl. Což pro tenhle film platilo do puntíku, a vlastně nic proti tomu, ale přece jen…tak doslova to pan režisér Vejdělek vzít opravdu nemusel (a jen mě tím „koncem“ definitivně usvědčil v nižším hodnocení). Podtrženo a sečteno, slabší průměr. (27.01.2019)

Proč jsem vždycky, když nemám lautr žádná očekávání, spokojená?? Všechno hovořilo už předem proti- závěr pracovního týdne, kdy na vás něco leze (a chlop to néni), nikam se vám nechce, ale zároveň chcete udělat radost mamince a tak jdete na český film, který může dopadnout všelijak. Musím však pokorně přiznat, že přes jemně rozkodrcaný začátek se to rozjelo hladce a plynule a pak už se to nezastavilo. Humorné scény se krásně střídají s těmi dojemnými a nic, opakuji nic není přes čáru. Eliška Balzerová je madam par excellence a stala se receptem na úspěch. (18.03.2018)

Tátova volha je zejména o mezilidských vztazích (rodinných i partnerských) a vyrovnávání se s kolami osudu (těžká nemoc a tajemství z minulosti). Film působí vcelku nenáročně a oddychově - tragická, ale i komická rovina se drží na uzdě, což je v obou případech poněkud škoda, jelikož se z toho dalo rozhodně vytřískat více. Avšak herecký ansámbl byl skvěle zvolený - nejvíce mě zaujaly linie s Holubovou a Polívkou. Rovněž musím filmu uznat plusový bod za jistou nedořečenost v závěru. Snímek, který neurazí, ale ani neohromí, přičemž u něj nejvíce zamrzí onen nevyužitý potenciál, když vezme člověk v potaz námět a obsazení. (06.01.2019)

Čekal jsem přinejmenším "příjemnou" (jakkoliv to slovo ve spojitosti s filmem nesnáším) road movie a dostal jsem zbytečně natáhnutou bakalářskou povídku, kde se vlastně nic pořádného nestane a nic se nevyřeší. Hrdinky (čerstvá vdova a její dcera, onkologická pacientka, nad níž visí hrozba potenciálně špatné prognózy) vyrážejí hledat nemanželského syna/bratra. To v praxi znamená, že čerstvá vdova se postupně potkává s bývalými milenkami svého zesnulého manžela. Povídají si jako staré známé a ne jako sokyně, které se léta neviděly. Ani z jednoho ze setkání nevzejde kloudná informace či stopa, až jsou konečně nasměrovány na nejlepšího nebožtíkova kamaráda. Ten je sice již mentálně značně indisponován, ale pro účely jejich pátrání má náhle světlou chvilku a prozradí.... (pozor, blíží se rozuzlení a vrchol filmu!).... že si nebožtík u něj schoval dopisy od svého nevlastní syna! Nakonec ale vyjde najevo, že čerstvá vdova o levobočkovi vlastně celou věděla a celá tato cesta jí tak byla prostředkem, jak aspoň na chvíli uniknout realitě a přivést dceru na jiné myšlenky. Co by v reálném životě mohlo být velkou křivdou a důvodem k velké rodinné rozepři, je zde odbyto několika větami, aby obě hrdinky konečně nasedly do auta a vyrazili za... Závěrečné titulky. Tády-dády-dá. A je mi to vlastně líto. Film je výborně obsazen, kamera je velmi zdařilá, hudba vytváří výbornou atmosféru a i ta tátova Volha je nádherný veterán. Ale celé je vám to poněkud jedno. Film mnou prošuměl a nezanechal hlubší dojem. Škoda.... (30.03.2020)

Po smrti někoho blízkého vždy existuje nemalá možnost, že se objeví pořádné dluhy, velké dědictví nebo třeba nemanželské dítě. Poslední varianta zůstala i po manželovi Elišky Balzerové, která spolu s dcerou Tatianou Vilhelmovou při likvidaci pozůstalosti objeví starou dětskou malůvku. Vezmou nebožtíkovu milovanou červenou Volhu a pokusí se zjistit pravdu: u manželových milenek. Výsledkem návštěv jsou úsměvné scénky, ovšem nijak hluboký význam nemají. Ačkoliv ony milenky hrají vynikající herečky, kterým tvůrci přichystali nejlepší gagy, jsou tyhle vsuvky zaměnitelné a nijak dramatické. Zapadají tak do poměrně velké plytkosti děje, protože i mezi matkou a dcerou je vřelý vztah, který žádný vývoj nepotřebuje. Dramatičnost Jiří Vejdělek těží alespoň z dceřiny manželské krize a z čekání na výsledky lékařských testů. A to si přiznejme, že ona vztahová krize je poměrně umělá. Výsledek je nicméně milý a nostalgický, mírně dojímající a výtečně nasnímaný Vladimírem Smutným. Pokud ovšem hledáme v daném tématu něco náročnějšího, Zlomené květiny od Jima Jarmusche jsou někde úplně jinde. (15.08.2018)