Žiji ve strachu

Jak jsem tak sledoval Kurosawovu tvorbu, ale i jiné japonské snímky z 50. a 60. let, dochází mi, že v té době měl japonský film velký kvalitativní náskok před americkou tvorbou. I tento film je dalším argumentem pro toto tvrzení. Tento film dokáže oslovit široké obecenstvo, a to i se svým intelektuálním nábojem a uměleckou kvalitou. Umění v krystalicky čisté formě, zde předvádí jeden z nejlepších filmových herců 20. století Toshiro Mifune. Jeho metamorfóza v paranodiního starce je geniální. Když se díváte na dnešní filmové hvězdy, Toma Hankse, Tima Robinse, Toma Cruise…atd., nic proti nim, ale až na vyjímky jsou ve všech svých filmech pořád identičtí. Ale Mifuneho herectví je fascinující, v každém Kurosavowě filmu naprosto autenticky ztvárnil diametrálně odlišnou postavu a Žiji ve strachu je toho zářným příkladem. Na filmu jako samotném oceňuji, že ponechává prostor pro vlastní uvážení diváka. Ač stařec vzbuzuje soucit, nepřehání přesto? Jsou jeho reakce přiměřené? A na druhé straně, ač jsou jeho synové pěkní hajzlíci, je jejich stanovisko tak nepochopitlené? A závěr, i přes sympatie ke starci, dává za pravdu spíše synům…Plný počet nedám proto, že mě filn nestrhnul tolik jako mistrovo ostatní filmy. Není geniální, pouze výborný. (01.11.2007)

Kurosawa je z mého pohledu silnější tam, kde se od mýtické minulosti plné samurajů vrací do současnosti a zpracovává závažná témata hýbající Japonskem jeho doby. Žiji ve strachu je psychologické drama o podnikateli, který je v 50. letech 20. století až příliš zaměstnaný myšlenkami na válečné útrapy 2. světové války a zejména na jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Strach z nové války a jaderných zbraní se pro něj stává posedlostí do té míry, že začne plánovat emigraci do Jižní Ameriky. Tomu se ovšem celá rodina brání, ať už proto, že by ztratila úspěšnou firmu, nebo z důvodu kulturní bariéry a neznalosti španělštiny. Věci dojdou tak daleko, že rodinný konflikt musí řešit soud a rodina se rozhodne svého patriarchy zbavit odklizením do psychiatrické léčebny. Dobře zahrané, výborně zrežírované a především je to film, který něco vypovídá o japonské společnosti své éry. Celkový dojem: 80 %. (03.01.2010)

Kurosawa rozpitvává problém strachu z možného nebezpečí. Zdá se mi, že toto hlavní téma není tak silné, aby vystačilo na celý film. Ani přidaná linie o devalvaci důvěry v rodině není schopna doplnit snímek na plnohodnotné drama. Jenže herecké výkony i sám scénář, který se snaží napravit nedostatky námětu, se natolik rozšafně rozmáchli, že je nejen nelze poplivat, ale je potřeba je pochválit. A Kurosawovi nelze upřít, že si pro své filmy vybíral velmi neotřelá témata. (01.07.2013)

Nemůžu si pomoct, ale zklamalo mě to. A to jsem se na to dost těšil. Námět je skutečně výborný a dost zajímavý - příběh o muži, který v 50. letech minulého století má strach z atomové války, a to taky kvůli tomu, že teprve nedávno byla 2. světová válka, při které se Japonsko bombardovalo. Jenže já fakt nevím, možná jsem jenom nebyl dostatečně pozorný, mě to připadalo jako nějaký strašně průměrný film. Hlavní postava se vyvíjí opravdu minimálně, nebo aspoň jsem měl ten pocit, jelikož celý film říká to samé pořád a pořád dokola, pořád stejně vyšiluje, ale nějaký vývin je zde prostě minimální. Bohužel hlavně na něm je ten film postavený, z čehož vyplývá ten fakt, že tomu chybí určitá síla, kterou by ten film měl mít. Za celý film jsem zaznamenal fakt jenom jednu jedinou silnou scénu - a to tu poslední. Jinak mi zbytek filmu přišel takový nemastný, neslaný - a to má hodně silné téma a režíroval ho Kurosawa. Filmařsky je to ale na úrovni, o tom žádná. I tak doufám, že si od Kurosawy pro příště vyberu lepší film. Silné 3* (13.12.2019)

Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. (12.06.2012)