Domestik

Sedlák si mě získal loni precizně originálním BANGERem, teď jsem zjistil, že stojí za dobře zmáknutým Semestrem. Říkal jsem si, že bych tedy mohl zabruslit i k jeho filmovému debutu, který láká už jen svým žánrovým zařazením, aby pak při sledování až odpuzoval tím, jak skličujícím vlastně je. Tahle skoro dvouhodinová artová depka o lidské pošetilosti je skvěle natočená, úžasně ozvučená, ale ve své druhé polovině až skoro nesnesitelná. To z ní rozhodně nedělá špatný snímek, jen se divák musí obrnit všem možným nepříjemnostem, které může přinášet vztah dvou silně nevyrovnaných lidí. [viděno v iVysílání 2.2.2023] (02.02.2023)

Těšil jsem se, poměrně dost. Co jsem si ale o postavách pomyslel v prvních deseti minutách se až do konce prakticky nijak nezměnilo. (spoilery) Je to prostě film o tom, jaké to je, když spolu žije idiot a stroj. Oba už ke konci hodně zvrací. Není to vůbec překvapivé, pokud to roztáhnete na 117 minut. Velmi mě bavily jednotlivé záběry, jak jsou vymyšlené. "Efektnost" jsem přijal jako princip vyprávění, s tím jsem taky problém neměl. Pak ale člověka zarazí množství rozostřených záběrů v druhé půlce filmu, které plní prakticky stejnou funkci jako švenky na noční stolek či postkoituální cigarety v prvorepublikových filmech: Domestik se tváří radikálně, nakonec ale často vyměkne a sex a nechutnosti divákům ukazue v autocenzurované formě. Moc se mi líbily kompozice záběrů, ale jejich barevná koncepce a scénografie celkově nedržela stejnou laťku. Zvuk jakože super, ale často velmi jednoduchou formou obstarával to, co by měl film generovat součinností všech svých složek, ne jen tlačením na pilu zvuku. Myšlenka snímku moc pěkná, ale stejně jako s těmi postavami, od desáté minuty nenastane už žádné překvapení... Zbývá jen zopakovat, co bylo napsáno už vícekrát: z Adama Sedláka něco bude. (11.07.2018)

Když umělé oplodnění a elektromotor ukrytý v rámu nejsou řešením.. Deficit v tréninku, sebeúctě, morálce, mateřství a partnerských vztazích řešen bojem s vlastním tělem. Statické záběry plné sterility a fyzičnosti, hudba chvílemi jak z útrob mimozemské lodě, případně jejího přistávání, přátelsky děsivý Hanuš jako doktor Ferrari z kotelny a s blížícím se koncem body horror, při kterém postavy vstoupily do telepodů jak kdysi Goldblum v Cronenbergově obtížném hmyzu a smíchaly své DNA…s čím vlastně? Škoda formy a často i obsahu dialogů, které tomu dávaly spíš punc trenažéru než ostré jízdy na rozpáleném asfaltu.. (03.10.2022)

Prý český Aronofsky. No, bereme-li v potaz, že jsme národ zlodějského estébáka, který krade odkudkoli a kohokoli, jedná se vlastně o příhodné přirovnání. Domestik Aronofského vykrádá opravdu solidně, aniž by však dokázal replikovat schopnost pohltit a emocionálně skrze postavy a jejich pád ždímat. Čemuž se obvykle říká dobrá režie. Snahu o invenční snímání každopádně cením, stejně jako střih zvuku. Ale co s tím? (04.12.2018)

Na české poměry, řemeslně výborné a herecky přesvědčivé. Po prvotním nadšení však brzy dojde neuvěřitelná jednotvárnost a v pozdějších fázích i nesnesitelná nuda, kdy film na první pohled graduje do temného finále, ale nakonec vyšumí do prázdna. Veliká škoda, protože podobně odvážné filmy, v našich končinách chybí. (13.11.2019)