Domestik

Bezprostředně po prvním zhlédnutí mě zachvátilo nadšení, které jsem na sobě ve vztahu k českému filmu naposledy zakoušel… no, asi při zhlédnutí Karáskova Karel, já a ty (2019). Jedná se o jediné dva filmy, které jsem si sám pro sebe ihned zkomentoval tak, že tu nic lepšího od revoluce nevzniklo. To by se to chodilo do kina s radostí, být všechny české filmy podobně – primárně – formálně, ale i příběhově (nevzpomínám si, který český film by byl odvyprávěn s větším citem pro partnerskou intimitu a rozbolestněnou duši z nenaplněných přání, zkrátka autentičtěji) odvážné. A nutno říct, že ani druhá projekce nezklamala, ba spíše naopak. Čím si mě Domestik konkrétně získal? Krom výborných hereckých výkonů (považuju za plus, že jsem jak T. Hofovou, tak J. Konvalinku v ničem jiném neviděl; jejich neokoukanost zvyšuje dojem již zmíněné autenticity), solidní OST z dílny bratří Kaplanů (znepříjemňující události v obraze) a toho, kterak umí Sedlák udělat z minima (intenzivního cyklo-tréninku v prostorách dvě plus jedničky; kdo by od toho čekal cokoliv velkého?) maximum (pozoruhodně sugestivní, bolavý film), de facto dvojím – za prvé, dokázal mi, že i v naší malé kotlině mohou (záměrné, či bezděčně?) vznikat body horrory takřka cronenbergovského střihu, že stačí jen chtít, za druhé mne utvrdil v mých feministických postojích (tj. v náhledu, že ženy jsou obyčejně silnější bytosti než muži; bohužel musí, jelikož to v životě – Pokáčovi navzdory – objektivně těžší maj), a že titulním Domestikem (neboli „nosičem vody“) SPOILER není paradoxně Roman, nýbrž Charlotte, ale pouze ona se této roli dokáže v závěru vzepřít SPOILER. Promyšlení obého bych rád věnoval tento komentář. ___ I. Definujme si pro začátek (sub)žánr body horroru, jak já mu sám pro sebe rozumím. Jak název napovídá, subjektem utrpení (potažmo mučení) jsou zde lidská těla. Tvůrci se u tohoto (sub)žánru nesoustředí na celou osobnost, psychofyzikální jednotu, nýbrž na tělesnost o sobě. Samozřejmě, díky souvztažnosti těla s psyché, v těchto filmech trpí i jedincova duše, ale pouze jako nezamyšlený důsledek „útoku na tělo“. Možná s poslední větou vyvstal dotaz, proč jsem spojení útok na tělo opatřil uvozovkami? Abych dokázal odpovědět, musíme se v textu o něco vrátit. Výše se zmiňují o body horroru cronenbergovského střihu, co tím přesně myslím? Vezměme si na pomoc konkrétní film, vzpomeňme kupř. Mouchu (1986). Asi se nenajde nikdo, kdo by neodsouhlasil, že zda Sethovo (Jeff Goldblum) tělo zakouší maximálně útrpnou zkušenost. Příčinou oné zkušenosti však není mučení per se, naopak, vyšlo-li by všechno, jak bylo zamyšleno, Sethovo tělo by z osudové zkoušky vyšlo posilněno, obdařeno (v součinností se strojem) schopností teleportace. Jinými slovy, v body horrorech cronenbergovského střihu přichází zkáza těla jako nezamyšlený důsledek manipulace s technologickými (medicínskými) prostředky, které měly svého uživatele učinit silnější bytostí! Tímto se vracím zpět k Domestikovi. Jak Roman, tak Charlotte žijí obklopeni věcmi, které jim dopomoci dosáhnout jejich cíle – u Romana dostat se do formy, pozastavit propad své sportovní kariéry, u Charlotte otěhotnět. Jak se jim však jejich sen vzdaluje, začínají oba pod stále invazivnějšími prostředky poněkud šílet. Jejich civilizovaná osobnost se s postupující stopáží pomalu, ale jistě rozpadá. Při této příležitosti bych se rád konkrétně zmínil o kyslíkovém stanu, který domů přitáhl Roman. Úchvatná „proprieta“, český film snad ještě nepracoval s děsivější rekvizitou (opět, kdo by to čekal). Jako by se napájel z obrazotvornosti těch velkých sci-fi horrorů. By mě třeba zajímalo, zda jsem jediný, komu tento stan připomněl „hibernační modul“ (hibernation pod) z Vetřelce… II. Zde už se nevyhnu spoilerům! Přestože obě postavy můžeme označit za posedlé, je Charlotte v konečném zúčtování daleko sympatičtější postavou. Předně, jen ona je schopna určitých ústupků, potlačení svých potřeb (třeba když Romanovi dovolí, aby si nechal kyslíkový stan). Jen ona trpí pod partnerovými rozmary (Roman si vždy najde cestu, jak se nepodvolit vůli své milované). A jen ona dokáže partnerův sen vzít za svůj (Roman po souloži blouzní o těhotenství, ale pouze pro těhotenské vzbouření hormonů jakožto nejpřirozenějším dopingu), dokáže se na něj naladit, jak už jsem řekl, být nápomocna na úkor sebe samé (tedy se jako domestik obětovat pro tým). A je to nakonec ona, kdo tím, že odhalí své nahé tělo (nevratně poškozené různými dietami a prášky, mající daleko k vysněnému těhotenství) jakožto výraz prozření, vědomí, že nastolena cesta je autodestruktivní. Ne tak Roman, ten si klidně bude šlapat až do totálního sebezničení. [13.7.2022, 10.12.2022] (28.12.2022) (méně) (více)