Děsivé dědictví

(1001) (Budou spoilery.) Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví. Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.) Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky. Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok. A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.) Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥ (22.12.2019)

Neopodstatněně dlouhé a Toni Collette (pravda, herecky nevděčnou) ústřední roli hysterky nedává. Tolik k záporům přes které nejede vlak. Pak je tu ještě výtka s ohledem na závěrečnou zběsilou dvacetiminutovku, která sklouzává do doslovného pokleslého guilty plesure módu. A byť si jí lze náležitě užít, to zase ne že, tak je v tak příkrém rozporu s pozvolně budovanou plíživou atmosférou plnou náznaků, že to dohromady neštymuje. A to tak, že vůbec. Což je škoda o to větší, že jinak jde o veskrze zdařilou záležitost pro žánrového diváka hledajícího „trochu něco jiného, ale přesto v jádru dobře známého“. (24.07.2018)

Snímok, postavený na nesmierne podivnej atmosfére, ktorý najmä vďaka tomuto prvku, ťahá svoju kvalitu na rapídne vyššiu úroveň. Po psychologickej stránke skvost, ktorý v poslednej dekáde rokov, len sťažka nájde konkurenciu. Strašná škoda, že sa klasických, údajne klišé prvkov, človek dočká až v záverečnej pasáži, inak by bol “Hereditary” doslova peckou na pohľadanie, lebo udržať pozornosť diváka po celé dve hodiny, len jednou a tou istou “zbraňou”, my príde prinajmenšom trúfalé. Každopádne, zaslúžené štyri .. (25.08.2018)

Nádherně nepříjemné, temné, dusné, mrazivé. Málokdo to ale docení podobnou vrchovatou měrou jako poučení hororoví fandové. U Hereditary je totiž nutné být schopen si užít jak velmi pozvolnou, atmosférickou, znepokojivou a emocionálně vypjatou první polovinu (respektive tři čtvrtiny), tak i to doslovné (nádherné! pokud se to tak dá říct) hororové zvěrstvo, do kterého se to překlopí v závěru. Půlka lidí bude kafrat, že je to pomalé a bez laciných atrakcí ("kde jsou lekačky?"), půlce zbytku pak bude líto, že to u pouhých náznaků nevydrželo až do konce. Miluju, jakým způsobem ten film vykreslil narušené vztahy v té rodině. Miluju, jak režisér jedním zvukem dokázal vyvolat hnusnější pocit, než desítka lekaček a gore záběrů v jiných filmech. Miluju, jak mě herci (výborní, všichni do jednoho) jedním pohledem a výrazem tváře dokázali donutit k tomu, že jsem se zachvěl a otřásl. Už dlouho jsem nebyl u filmu takhle permanentně nervní. A v neposlední řadě nezbývá než pochválit reklamní kampaň, která dokázala bezpečně nalákat, přitom ale neodhalila takřka nic. Důrazně varuju potenciální diváky před čtením náhodných komentářů k filmu, protože dříve nebo později tu nějaký idiot vykecá něco, co fakt dopředu vědět nechcete. Moment, u kterého jsem věděl, že mě ten film má v hrsti. Že nesleduju jen klasické vyhajpované hororové indíčko, po kterém se po roce zavře voda. Díky platformě Planet Dark za brzkou předpremiéru v Kině pilotů, kde nerušili žádní random teenageři jdoucí do multikina na novou wanovku. (29.06.2018)

„NĚCO SE STALO, ANNIE, A ZMĚNILO TO CELÝ MŮJ ŽIVOT. POZNALA JSEM SPIRITUÁLNÍ MÉDIUM…“ /// Zemřela matka (babka), do hrobu (možná) dána a zůstalo po ní lidí… jak už to bejvá – dcera, vnučka, vnuk… Zejména ta malá píča je strašidelná i když je živá… ale jinak je to celkem nuda. ¾ hodiny. Strašidelná (lidsky) je i dcera (její máma), ale aspoň víme, po kom to vnučka (dcera) má. Takže psycho, ale hlavně vopruz. Tohle je pro hodně náročnýho diváka. Herecký kreace mámy a táty z toho dělají podivnou podivnost jako byla třeba Matka!, jen tady je to tak nějak lidštější. Ale, to už tady kurva neumí nikdo normálně strašit? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Matka mě chtěla zapálit (bylo to v noci, ve spánku, takže se to nepočítá). 2.) Uctíváme Paimona. 3.) Thx za titule „UniCorn“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.10.2018)