Děsivé dědictví

Hororová udalosť nielen tohto roka. Hereditary neponúka ohrané lakačky pre mainstreamového diváka. Chce potešiť toho náročnejšieho, fanúšika žánru a ponúknuť mu to, čo sa už tak často nevidí. Nepríjemný zážitok v tom najlepšom slova zmysle. Tento film nie je strašidelný, ako sa všade dočítate. Je nepríjemný, miestami až mrazivý, obsahuje scény, pri ktorých bolo celé kino ticho a litre krvi či bubákov spod postele nečakajte. Hereditary je niekde inde. Pozvoľné plynutie deju a pomaly budovaná atmosféra, dáva divákovi dostatok času na vnorenie sa do deju filmu a pripravuje ho na peklo v samotnom závere, ktoré je doslova zvrátené. Ako som už vyššie písal, zabudnite na tuctové lakačky, debutujúci režisér Ari Aster vás vydesí jediným zvukom. Prehypeovaný A Quiet Place sa musí hanbiť. (29.07.2018)

Atmosférou povedený horor, není úplně podle šablony, což cením. Přesto místy působí jako komedie. Minimálně na půlku sálu, hlavně v závěru a to dost kazí na dokonalosti. Jedno však musím vyzdvihnout nejvíce a to je herecký výkon Toni Collete! Nebýt jí a jejího hereckého umu, tak jdu s hodnocením níže. 7/10 = 79% (22.07.2018)

Praštěná pointa mě docela nadchla a díky ní se mi ten film líbil. I když to vlastně nedává moc smysl, tak to prostě bylo i docela vtipný. Což se nedá říci o zbytku filmu, který se snažil být velice nepříjemný (a dařilo se mu to). Všem tam šibe, mají náladu pod psa a rozhodně to není nic optimistického ke sledování. Je to až moc pomalé a občas mi přišlo, že nesleduji horor, ale dánské psychodrama o rozpadu rodiny. Hodně mě potěšila Ann Dowd. Ta má teď monopol na tyhle nejednoznačné záporné postavy. (02.03.2019)

(Re)definice disturbing filmu. Ari Aster až moc dobře ví, jak skrze motiv pocitu viny a nervydrásající atmosféru v divákovi vyvolat úzkost – za což může mnohdy absurdní vyjadřování herců (zejména Toni Colette překonává sama sebe), ale i nepříjemná zvuková vibrace, která zní v pozadí a doprovází většinu stopáže – a nejen díky tomu si nejenom zcela legitimně vydobyl respekt mezi filmaři, ale zároveň se okamžitě katapultoval do síně slávy hororového žánru. A to je nutno podotknout, že 'Hereditary' je jeho celovečerní debut, který si užijí primárně fajnšmekři. Nic pro nenáročné diváky. Finální scéna bere dech. Nemám co bych dodal...... [#HORROR'SNOTDEAD] (17.10.2021)

Komentář k Děsivému dědictví bych zahájil připomínkou jedné hororové série a jednoho velmi slavného hororového snímku. Víte, co bylo na celé sérii Hellraiser nejpůsobivější? Žádné stvůry z pekel, řev obětí a krvavé cákance. Nejpůsobivější byla scéna, kde neznámý muž vejde do bazaru, upřeně se podívá na prodavače, který jeho pohled opětuje a suše se zeptá: "Co chcete?" - "Kostku." - "Je vaše. Vždycky byla vaše." Divák neví, kam ho scénárista a režisér kormidluje, ale z konstrukce scény chápe, že se setkal s něčím osudovým a krajně znepokojivým. Slavné Osvícení neukazuje v každé druhé scéně bubáky, ale kreativně a chytře buduje atmosféru a postupně znejisťuje nejen své hrdiny, ale i diváka a dá jim poznat, kde začínají hranice propukajícího šílenství a setkání s iracionálním zlem. Režisér zkrátka dobře ví, že se bojíme nejvíc toho, co nevidíme a neznáme... Z jediného snímku nedokážu poznat, jestli je Ari Aster režisér, na kterého se bude chodit jen kvůli jeho jménu, ale už z našeho prvního setkání vím, že je zručný řemeslník a v rámci žánru představuje po režijní stránce jednoznačně nadprůměr. Horší to je s jeho rolí scénáristy. Tím, co upoutalo na jeho titulu pozornost, jsou v zásadě dvě věci. Za prvé, na rozdíl od žánrového průměru, který - přiznejme si - stojí celkem nízko, si dává Aster na čas s expozicí. Po dlouhou dobu šetří lekačkami i bubáky a návštěvník kinosálu má pocit, že sleduje psychologický horor o rodině rozkládané odcizením, pocitem viny, zahořklostí a stále větší nenávistí. Pro běžného fanouška žánru bude Děsivé dědictví pomalé a relativně komorní. Dokonce i ten duchařský motiv, který se zhruba po třetině snímku objeví, máte tendenci nějakou dobu považovat za něco, co má mást diváka, a nepřikládáte tomu zásadní význam. V poslední třetině bohužel autor sejde na známou, nesčíselněkrát prošlapanou cestičku duchařského hororu se satanistickým motivem. Škoda, ta psychologická a mysteriózní rovina, která pracovala s neznámem, byla pro mě mnohem zajímavější a vyústění považuju spíš za zlomyslný podraz ze strany Ari Astera. Z hlediska logiky vystavění příběhu se závěrečná část bohužel s tou předchozí poněkud nešťastně tluče a jako divák s ní nejsem příliš spokojený. Buď na mě rejžo vyrukuj s něčím atmosférickým, co si vystačí s přesnými zásahy na mé emoce a psychiku a neprozrazuje mi vlastně vůbec nic o tom, co je podstatou neznámého zla, nebo mi představ komplexní fungující mytologii světa, do kterého mě chceš pozvat. Tím druhým je zdařilé obsazení, kdy především Toni Collette a Milly Shapiro představují pro snímek opravdový poklad a dalo se s nimi pracovat ještě mnohem intenzivněji. Podobně dokonale funguje hudební stránka filmu, která vyvolává tíseň a vzrůstající pocit deprese a zmaru. Právě oni jsou důvodem, proč se nakonec přikláním ke čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 70 %. (22.07.2018)