Nahý

Hodně divný a přesto hodně zajímavý film. Hlavní hrdina je velmi nevyrovnaný mladý muž, který pořád něco mele a pořád někoho a něco rozebírá. Chlapům obvykle velmi rychle začne lézt na nervy a ženské postavy ho buď osudově milují (což já osobně nechápu) nebo ho za chvíli nemůžou ani vidět. Je svůj, nechápe, proč někoho urazí a co jim vadí a hlavně nesnáší, když se na něj někdo váže. Všechny ostatní postavy jsou taky divné, ale kouká se na to dobře. David Thewlis ovšem vleze na plátno a okamžitě ho ovládne, skvělý výkon. (19.01.2009)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)

Malý princ pro dospělé, v Londýně na konci milénia. Fascinující David Thewlis prochází nočním Londýnem a potkává hlídače, co hlídá prázdný prostor nebo feťácký pár, který se usilovně hledá přes celé velkoměsto, aby se mohl nenávidět... Film se zcela neopakovatelnou atmosférou. Znepokojující i zábavný. Muži nenávidí ženy, potrhlý vagabund dělá fóry na Homéra a k tomu všemu se nejspíš blíží konec světa. Jen škoda, že zhruba v polovině (obrovský monolog Johnnyho o čárových kódech a apokalypse) zpočátku zběsile nastavenému tempu spadne řemen, a do konce už se dle mého tak úplně nenahodí. (17.08.2018)

Doposud mi nesedl žádný Leighův film - a "Naked" bohužel nebylo výjimkou. Technicky nelze absolutně nic vytknout, herecké výkony jsou taky bezchybné (David Thewlis je bůh), z chování postav a sledu jednotlivých scén jsem měl ale dojem, že se jedná o jednu velkou, nafoukanou pózu. Ukecaný, artový, pseudointelektuální žvást. Jednotlivé scénky jsem si užil (jeden ze závěrečných dialogů s "dokončováním" vět, setkání s nočním hlídačem, mikroscénka s řidičem limuzíny), přesto jsem ale nedokázal ztlumit pocit škrobenosti. Bylo to zajímavé, ale ... thanks, but no thanks. (22.12.2012)

Leighův film je vlastně alegorie na druhou. Jednak po vzoru antického Odyssea (ovšem s tím rozdílem, že hlavní hrdina na konci návrat do Ithacy zavrhne), jednak po ironizujícím vzoru Joycova Odyssea, který je vlastně rovněž sledem náhodných setkání bez konečného výsledku. Z toho je možná patrné, že jsem si mnohem víc užíval koncept, než film samotný. Ale to bych pomíjel briskní a chytré dialogy, které je třeba ocenit o to víc, že vznikaly z větší části improvizovaně. (05.08.2018)