Beze stop

Trošku jsem tušil syndrom z války, který hlavní hrdina řeší odloučením z civilizace. Poselství filmu mě bylo jasné, ale chybělo mě větší množství zajímavějších scén. Captain Fantastic byl mnohem barvitější a divácky přívětivější. Vyprávění začíná v bodě 8 a skončí v bodě 9. Sledujeme pár dní v životě člověka, který nestojí o společnost. 55% (20.01.2019)

Takový umírněnější a artovější Captain Fantastic, jež bych nedoporučoval rozhodně nikomu, kdo nezvládne pomalé tempo s lineárním vyprávěním a naprosto standardním příběhem, který nemá jiný účel, než vypovědět jeden syrový příběh dvou obyčejných lidí s určitým netypickým problémem. Ben Foster tu hraje tradičně jako bůh a první hodinu mě to vlastně bavilo jen tak plynout nepřiznivými podmínkami spolu s hrdiny, ale vzhedem k tématu jsem to až do konce nevydržel a začal se celkem nudit. Jednou za čas však rozhodně neuškodí si odpočinout od popcornovek. (12.11.2018)

Téměř celý svůj život jsem naladěná na stejnou notu jako hlavní postavy filmu, takže jsem se jimi ráda nechala provázet po lesních zákoutích státu Oregon. Kdybych byla odvážnější, určitě bych vyrazila s nimi, moderní civilizaci totiž stále častěji vnímám pouze coby nutné zlo. Americká nezávislá režisérka Debra Granik vypráví mimořádně silný příběh plný zvláštní teskné poetiky, která zanechává nostalgický pocit v duši. I když si myslím, že jsem pochopila způsob uvažování a pohnutky jednání otce i dcery, přece jen mě trochu mrzí, že na konci zůstalo víc otázek než odpovědí. (75%) (20.02.2023)

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)

Tenhle film mně dostal a to naplno. Člověk si u něj uvědomuje a obzvláště v dnešní době, že sice žije ve svobodné zemi, může se i přes šířící se cenzůru všude možně svobodně vyjadřovat, ale že o svoji svobodu jsme už dávno přišli. Každý den náš věrný sluha mobilní telefon na nás donáší, protože je věrným sluhou i jiných. Stejně tak činí počítače, kreditní karty... Každý den nás sleduje bezpočet kamer ve vřejném prostoru. Bez účtů na internetu, v bance, na počítačích, bez různých registrací jsme dnes nic v současném moderním světě jaký známe. Hodinky a náramky nám měří a zaznamenávají tep, stres, tlak i ušlé kroky...dokonce dobu kdy spíme a jak spíme... A okovy se utahují. Někde se už uvažuje, že nebudou papírové peníze... Bude tedy možno jen při pouhém placení sledovat každého kde byl, v kolik hodin tam byl, co nakupoval, v jakých částkách, jak často to nakupuje... Ano, děje se tak s naším souhlasem. Nemusíme mít mobil, hodinky, počítač, nemusíme sami na sebe na sociálních sítích sdělovat informace.... S tím ostatním to už je dnes ale složitější.  Možná, že ještě lze někde žít úplně mimo civilizaci. Chovat dobytek, pěstovat si zeleninu a ovoce, žít jen z darů přírody. Absolutní indie život. Jenže těch míst, kde to realizovat už moc není a pak to chce i mít na to koule. Nevyhledávat civilizaci, když se nebude dařit ať už půjde o neúrodu nebo nemoci... I hrdinové našeho filmu čas od času museli ten kontakt udělat. A potřebovali peníze. Já jsem z toho příběhu do teď paf. Chování otce mi přišlo těžce sobecké, ale nikdo jsme nebyli ve válce a jen těžko můžeme uvažovat jak by bylo nám a jak se žije s nočními můrami veteránům. Na rozdíl od trochu afektovaného filmu Tohle je náš svět, který i přes svůj sympatický pohled působil šíleně neuvěřitelně, tohle je úplně jiné. Ben Foster byl super, ale z Thomasin jsem byl paf. Zaujala mne už v Králíčkovi Jo Jo ne zrovna zdařené válečné haka haka komedii. Ale tady jsem si její herectví užíval každou minutu. Ty pohledy když nevěděla jak odpovídat, když předváděla vnitřní boj rozumu a zároveň lásky k tátovi...  Neuvěřitelná záležitost. Navíc pastva pro oči, protože většina filmu se odehrává v nádherných amerických lesích. Já jsem se něco najezdil na čundry a tak se mi i zastesklo po té vůni lesní půdy když večer uléháte u dohasínajícího ohně s hvězdnatou oblohou prosvítající skrze koruny smrků a borovic... No, budu muste zase vyrazit! Tento film rozhodně doporučuji! Krájím do pánvičky 5 lišek. * * * * * (15.08.2021)