Beze stop

Žilo se jim dobře. Tedy alespoň to tvrdí. Než je dostihla společnost, ta krutá konzumní společnost a chtěla jejich existenci v přírodě zadupat. Divák nemusí být génius, aby pochopil, že posttraumatická stresová porucha válečnému veteránovi znemožňuje fungovat jako 97,8 procent společnosti. Jeho bystrá dospívající dcera s ním žije v oregonských lesích jednoduchý život v souladu s přírodou. Dobrovolně. Prozatím. Protože právě okusila, že to jde i jinak. A rozhodně se nebrání novým možnostem. Postupně tak vnímáme dva silné charaktery a dynamiku jejich (milého a uvěřitelného) vztahu. Minulost tvůrci neřeší, soustředí se na to, že zvědavost a otevřenost dcery ničí jejího otce. Nechtějí, abychom dvojici litovali, abychom s nimi souhlasili. Americká autorka Debra Granik sáhla po dalším nenápadném dramatu s obyčejnými hrdiny, které minimalisticky nechává plynout, a svým komorním pojetím dává vyniknout hereckým výkonům. Zatímco v Do morku kosti válela Jennifer Lawrence, tady na sebe upozorňuje novozélandský talent Thomasin McKenzie. Bude radost jí dál sledovat. Ben Foster je charismatický držák, který pravidelně střídá drahé látky s menšími projekty. Samozřejmě se šlo více odvázat (to myslím směrem k režisérce), ostatně nějaké silnější scény bych uvítal. I když i tohle bude pro mnohé atraktivní kus. PS: americké vánoční stromky prostě musejí vypadat bezvadně. (15.12.2021)

U filmů jako je tento je velmi důležité, jak moc blízko máte k lidem a ke společnosti obecně. Jestli jste spíš alternativnější, nebo třeba bez mobilu neopouštíte byt. Pro někoho velmi společenského mohou být postavy otce a Tom ztuha pochopitelné, resp. těžko si představí, jaká moc může někoho přimět odloučit se od lidí. Jsem trochu asociál, takže jsem ten niterný příběh válečného veterána, kterého sužují vlastní démoni a dcery, která mu stojí po boku, pobíral aniž bych se nudil. Ale úplně vidím většinu lidí co znám, jak si během filmu vyřídí pár sms, v klidu si udělají večeři a všelijak se to snaží vydržet dokonce, aby se dozvěděli, jestli je tatík domestifikovatelný, nebo ne. Díky tomu, že se tady nekřičí, akce téměř neexistuje a vše se ubírá vcelku poklidným tempem, by se mohlo zdát, že je to jen ubíjející nuda o divných lidech. Přesto je závěr emočně silný. Nehledejte ale nějakou ukrutnou pointu, nebo katarzi...prostě tiše sledujte příběh otce a dcery, kteří nemohou, nebo nechtějí být součástí společenství. V USA má slovo komunita dočista jiný význam a po rodině je to velmi důležitý aspekt života Američanů. V tomto kontextu je to propadání se za hranice i té nejmenší komunity, pro většinu amerických diváků synonymem pro ztrátu úplně všeho, pro život beze stop. (21.09.2020)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $6,046,104║Tržby Celosvetovo $7,661,000▐ Príhody z lesa, ktoré aj mali slušný potenciál na úvod, však účasť Bena Fostera si pýtala aj trocha väčších psycho výkyvov ale nakoniec to ostalo len pri komornej dráme, čoraz viac komplikovaného vzťahu medzi otcom a dcérou. Ostáva to len pri náznakoch a nikam to priamo nesmeruje, ani z voza ani voz. /60%/ (22.12.2018)

Amerika znovu objevuje Oregon, oregonské lesy. Znám několik lidi, kteří mají podobný "problém" jako "táta"; tři bydlí ve vlastnoručně postavených (napůl)zemljankách a čtvrtý (33 let) je zcela bezprizovní a jen s batohem se toulá mezi Norskem a Českem, teď byl tři týdny tady, na Veselíčku. Jeho snahou je nejen nezanechat stopu, ale být oficiálně prohlášen za neexistujícího, tj. nemít závazky k nikomu (bez obligatorních vztahů) a k ničemu (bez komunikačních prostředků). Táta s dcerou žili v lesích dlouhá léta (přesto se dokázali vybavit produkty vyrobenými moderními technologiemi, zvlášť co se týká oděvu, a zůstat v civilizační čistotě, což se nepodařilo žádnému z těch, které znám). Jejich rozchod byl jen otázkou času, spíš pozdní než předčasný. Byl jsem napnutý, kdo z nich se poprvé otočí zády. Nejde o couvání, jde o otočení se zády. Tipoval jsem špatně! Pozn.: Dostat se pod kola nějakého resociačního programu musí být opravdu hrozné. Za posledních 30 let jsem nevyplnil žádný formulář, pouze podepisuji listiny. Podrobit se testům, především nějak podobným těm z filmu, je pro mě nepředstavitelné. (06.11.2019)

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)