Svátek matek

Mám hrozně rád filmy, o nichž moc nevím, prakticky nic od nich nečekám (tedy žádný zázrak) a oni mě přesto dostanou. Čekal jsem jen další průměrnou citově dramatickou komedii, ale dostal jsem dost zábavnou komedii. Dokonce i tradiční katarzi, která je ve své podstatě kýčovitá a neuvěřitelná, dokázal ten film podat pochopitelnou a přijatelnou formou, respektive tou nejuvěřitelnější (taková ta klasika, kdy lidi odmítají něco/někoho, jen proto, že to/ho neznají, ale při setkání s ním zjistí, že mají více společného než toho, co je, zdánlivě, rozděluje). A nebo prostě jen stárnu, měknu a začínají se mi líbit blbosti. kdo ví... (18.02.2018)

Prý se to dle obsahu zapíše do historie romantických komedií na další desetiletí. To je strašnej blábol. Z mýho pohledu naprosto zbytečnej film, kterejch ale je spousta. O tom, jak kdo slaví den matek, u nás se to slaví snad jen kytkou. Přitom nabušený ženský obsazení. Jennifer Aniston v jejích letech, Kate Hudson a Julia Roberts, ta sice měla špatnou postavu, ale ten její úsměv. Prostě to nebylo ani romantický, ani vtipný. Takový všední problémky pár lidí, kdy se člověk občas pousměje, ale žádnej zázrak, naopak se na to hodně rychle zapomene. (11.01.2018)

Přehlídka klišé. Tak třeba matka se dvěma syny a otec se dvěma dcerami, kteří se vyrovnávají se ztrátou partnera, dvě ségry, přičemž jedna svým texaským rodičům tají tmavšího partnera a druhá to, že je lesba anebo holka, co po letech najde svojí pravou matku. Ale přesto, že je to nenápadité a předvídatelné, se to Marshallovi podařilo seskládat do víc než přijatelného celku. Ne že bych se nějak nasmál, ale bylo mi u toho fajn. Zásluhu a tom má i výborné obsazení s nestárnoucí Jennifer Aniston na čele. 70% (20.04.2018)

Tohle je neskutečný mišmaš různých témat, kde se nakonec nic nevyřeší a kde je všechno vlastně takové, jak to čekáte. Prostě obyčejná romance, která má hlavní výhodu v tom, že jsou zde skvělá herecká jména. Jason Sudeikis mě zaujal asi nejvíc. I to málo procent je asi hlavně z úcty ke Garrymu Marshallovi. (01.09.2016)

Dynamika, tempo, moment překvapení, pořádný konflikt. Všechno je pryč a Hector Elizondo na sílu. Herci si v tomhle totálně umělém světě takříkajíc odvedou svůj nudný standard, shrábnou honoráře a spěchají k látce, která snad nebude tak průhledná. Tahle je. A navrch zjednodušená a povrchní, žádná zápletka nemá dostatečně času na rozvinutí, na pořádné zasáhnutí diváka. Garry Marshall jede posledních patnáct let na náhody a doufá, že s mizerně napsanými postavami a dialogy zopakuje kouzlo nesmrtelné pohádky Pretty Woman. Měli jsme Valentýna, konec roku, sic Marshall (budiž mu země lehká) už nic jiného nestihne, ani tady nemůžeme tleskat. Znovu jsme svědky osudů řady postav (naštěstí jich tentokrát není tolik), které se mnohdy znají, jindy teprve poznají, a zatímco například vyrovnávání se Jennifer Aniston s novou rolí ještě docela jde, lži sester Kate Hudson a Sarah Chalke před homo- a xenofobními rodiči jsou psané snad na koleně a v poklusu. A taková Julia Roberts je tu proto, že prostě s Marshallem spolupracovala už mnohokrát. Mnozí herci prostě asi doufají, že se specialistou na romantické komedie to ještě půjde. Navíc jsou všichni chápaví a nikdo zlý, i modelkovská „nová máma“ není nikterak záporná. Jako pocta matkám to nemůže obstát, jako romantika stejně tak. A ač třeba Jason Sudeikis jede na půl plynu, díky bohu alespoň za něj a některé další. Beztvarosti a zoufalosti pak nahrává i řada scén, které jsem úplně mimo (kupříkladu závěrečný úprk v karavanu a voze ve tvaru obří dělohy). Jo, a nechápu, že v případě batolat nemají za oceánem hezčí adepty. Zvlášť když je nazývají nejroztomilejšími. Brrr.. (01.08.2016)