Slepice a kostelník

Že do toho uvrtali i pana Buriana… Měla to být asi komedie, ale nějak se nebylo čemu smát. Nářečí sem tam tahalo dost za uši, ale taky to někdy vyvážila docela hezká hudba. Je to těžko hodnotitelný film, poplatný době svého vzniku a hlavně komančům, kteří si toto veledílo objednali. A tak je i mé hodnocení tomu poplatno témuž. (01.07.2015)

V dalších dvou letech však došlo na naší vesnici k radikálním změnám, největším od dob zrušení nevolnictví. Vždyť nyní má být odstraněna bída, dřina a zaostalost. Družstevní myšlenka, o níž se v roce 1949 jen diskutovalo, došla uskutečnění v tisícerých Jednotných zemědělských družstvech a nyní se zakládají i četná družstva socialistického typu. Také smýšlení člověka se postupně mění, dochází k četným společenským a osobním konfliktům a je na našem umění, aby pokračovalo v tradici dnes už předstiženého Vzbouření na vsi. Zejména je třeba se vyrovnat s kazimírem, třídním nepřítelem - vesnickým křupanem, tímto nekulturním, hrubým zástupcem buržoasie v lidově demokratickém světě, tímto zuřivým odpůrcem pokroku. Musíme přesvědčovat i nedůvěřivého, rozkolísaného středního rolníka, že JZD jej nepřipraví o majetek, nýbrž učiní jej spolumajitelem velkého, bohatého družstevního podniku. Naše umění musí posilovat družstevníky v jejich boji za vyšší životní formy, za blahobyt všech. A proto se nám zdá, že humor tohoto nového filmu je humorem veselohry starého typu a dále, že pohled na novou vesnici není dost realistický. Naši umělci si musí stále a stále uvědomovat, že bez dobrého, ideově správně postaveného scénáře není možno vytvořit dokonalý film, jaký naše společnost potřebuje (Kino 6, str. 210). Giganti prvorepublikového filmu Vlasta Burian, Jiřina Štěpničková a Otomar Korbelář v kolchoznické agitce, která byla nedůstojná pro všechny tři. (03.10.2008)

Měl jsem dva důvody, proč jsem se chtěl na tento film podívat, i když jsem tušil, že to nebude nic moc. Jednak to byl první snímek Vlasty Buriana po druhé světové válce, kdy mu bylo milostivě umožněno zahrát si ve filmu a druhak tímto snímkem debutoval můj oblíbený tvůrce českých komedií Oldřich Lipský. Bohužel ani jeden z jmenovaných nedokázal změnit nic na tom, že se jednalo jen o hnusný agitační film poplatný své době, a sice, že kolektivizace zemědělství je to nejlepší na světě. Je zajímavé sledovat, jak se později odvíjely osudy obou osobností tohoto filmu. Zatímco Vlasta Burian si už s výjimkou pohádky Byl jednou jeden král v žádném kloudném snímku nezahrál, nejlepší časy Oldřicha Lipského měly teprve přijít (ale museli jsme si ještě pár let počkat). Tento film opravdu přílišnou kvalitou neoplývá, takže jeho zhlédnutí doporučuji spíš jen pro zajímavost nebo zapřísáhlým příznivcům kolektivizace zemědělství. (06.03.2012)

Ryba na suchu. Shodou okolností název jiného filmu s Vlastou Burianem přesně vystihuje to, jakým dojmem působí král komiků v této nepovedené budovatelské agitce o zakládání JZD a stavbě vodovodu. Je to smutný pohled vidět zlomeného, ale stále se snažícího Buriana ve filmu, do nějž očividně nepatří a který mu tím pádem ani nemůže poskytnout dostatečný prostor pro uplatnění jeho talentu. (02.07.2017)

„Jarošova skupina svážá a mlátí.“ Nářečí víceméně přesné, až na to, že v téže obci se v 3. plurálu sloves vyskytuje koncovka –ijů i –ijá. Burian svou mluvou připomíná lesnického adjunkta Vilju Déžiho z Vyšních Vlkodlak v mnohem pozdějším Lipského filmu. Krom toho krátí dlouhé slabiky, čímž např. u některých sloves dělá z 3. osoby plurálu 1. osobu singuláru, u feminin zase z instrumentálu akuzativ. Jinak vzácné setkání generací: král parodie začíná jako kurva, král komiků jako kurva končí. Toto je jeho první film poté, co ho bolševici vzali na milost (vlastně první od r. 1942), kdežto pro Štěpničkovou je to film poslední před desetiletým kriminálem, když padla do estébácké pasti fingované emigrace; někteří její kolegové žádali trest smrti; prvním jejím filmem po vyjití z vězení bude Kohout plaší smrt – asi role za předčasné propuštění (dostala 15 let). Pokud jde o obsah Slepic a kostelníka, nejvýstižněji ho shrnul J R C Pecuchet, nejlépe zhodnotil Stejšn a Marthosovi dík za svědectví dobové kritiky, které i tohle všechno bylo málo. Stejně to ale musely být krásné časy, když zbudovat v obci vodovod bylo něco jako zabít draka a vysvobodit princeznu. Pozoruhodné je v tomto filmu mnohé, ale zvláště to, že anonymní letáky proti JZD jsou démonickou trestnou činností, kdežto letáky s falešným podpisem jsou chvályhodné. Upřímná bezostyšnost soudruha "kanonýra" Korbeláře je zde obdivuhodná. „Abysme nakonec neprosili, aby nás do družstva vzali.“ „Víš Tonku, my do družstva nikeho nenutíme.“ (10.03.2012)