Zloději

Nepřiznané volné pokračování Jaký otec, takový syn. A jakkoli se Koreeda věnuje shodnému tématu, tak nahlíženo je na něj ze zcela jiné, o nic méně zajímavé a nezvyklé, perspektivy. Jak již je u něj dobrým zvykem, tak opět platí, že navzdory tématu, které k tomu vyloženě vybízí, je to prosto jakéhokoli patosu či citového vydírání. Nikoli však emocionálního dopadu. V současné světové kinematografii stěží najít "lidumilštější" snímky než jaké točí s železnou pravidelností právě Koreeda; veškeré jeho postavy jsou ve své nedokonalosti dokonalé a živoucí jako málo jiných. Má je všechny rád, žádnou neodsuzuje. A divák s ním. (04.10.2018)

Japonsko vnímáme jako bohatou ekonomiku, která je nepříjemným konkurentem západních firem. Každá, i ta sebebohatší země, ale produkuje i neúspěšné outsidery, kteří se pohybuje ve stínu pečlivě budované elegantní fasády. Sociálních dramat, jako je Kore'edův snímek, se k nám z Japonska dostává jako šafránu, tak jen na vysvětlenou: zloděj má v japonské společnosti jiný význam a postavení než u nás. Je to nejopovrhovanější sorta lidí, kteří jsou na tom nejnižším stupínku společenské hierarchie. Před pár lety proběhla Japonskem zpráva o dvou starých členech Jakuzzy, kteří byli přistiženi při krádeži v obchodě. Bylo to prezentováno jako známka neuvěřitelného úpadku této větve organizovaného zločinu. Jakuzza se totiž zabývá tradičními cnostnými formami zločinnosti, jako je vydírání, prostituce, korupce a hazard. Režisér přistupuje ke svým antihrdinům nezaujatě, citlivě mapuje jejich pohnutky a vzájemné vztahy. Zloději představují vzácný případ dobře natočeného filmu, kteří přichází s originálním přístupem a pohledem na nějaký sociální jev a segment společnosti. Po formální stránce se tomu snímku nic podstatného vytknout nedá. Festivalovka, jak má být, resp. jak si ji já představuji. Celkový dojem: 85 %. (12.03.2021)

V něčem se Koreeda vrací k temnější, sociálně realistické notě svých starších filmů, ale mistrovsky ji mixuje s vřelou melancholií Naši malé sestry a Po bouři. Shoplifters jsou brilantním prolnutím Jaký otec, takový syn a Nobody Knows. Film o tom, že láska mezi rodičem a dítětem není předurčená a rodina je, jako téměř každý sociální útvar, věcí společenské dohody (nebo jejího radikálního porušení). Precizně vystavěné, emocionálně uměřené, vrstevnaté a v něčem strašně skličující i plné naděje. Koreeda totiž ukazuje, že rozpad tradičních rodinných modelů nemusí znamenat konec. Ve světě inklinujícím k úplně jiným hodnotám se může vztah dospělých a dětí přerodit v něco docela jiného. Víc než co jiného jsou Shoplifters oslavou empatie a bezpodmínečné lásky nezávislé na genetických vazbách. Mistr na vrcholu. (17.05.2018)

Milý a dramaticky výživný sociálny konštrukt. Ako príbeh skvelé, plnê emócií a otázok, či biologická rodina je vždy tá pravá. To určite nie. Lenže ponúkané ľavé alternatívy - dojčenský ústav, detský domov, ústav sociálnej starostlivosti - sú takmer vždy horšie. Akou takou záchranou môžu byť, pri priaznivej hviezdnej konštelácii, adoptívni rodičia alebo pestúni. Naznačená možnosť žiť v pohode a láske v rámci robotníckej rodiny, vypomáhajúcej si k živobytiu krádežami a prostitúciou, pričom tieto záležitosti sa detí nejako extra negatîvne nedotýkajú, je konštrukčný omyl. V realite také pokusy existovali i existujú, len Kore'edov optimizmus strieda tvrdá realita. M8 najčastejšie podobu zdrogovaných šľapiek, náhradných matiek, ponúkajúcim dieťa špeciálnym klientom na ešte špeciálnejšie účely; zaúčanie detí v útlom veku sexu, drogám, alkoholu i cigaretám; apatia a nezáujem o nového potomka až do momentu, kedy môže priniesť jeho existencia nejaký materiálny zisk. (15.10.2020)

Koreeda dál rozvádí téma alternativních rodinných modelů, u nichž nezáleží na pokrevní příbuznosti, ale na tom, co dotyční sdílejí (opět se zde hodně pracuje s chuťovou pamětí), zda se spolu cítí pohodlně a bezpečně. Film zároveň ukazuje a nijak neomlouvá pochybné základy některých mezilidských vazeb. Členy „rodiny“ nepojí jenom láska, ale také finanční závislost nebo pozvolně, promyšleným dávkováním informací odkrývané temné tajemství (přítomna je tak i pseudodetektivní linie, držící nás až do konce v napětí). Na otázku, kdo by měl na konci filmu ideálně zůstat s kým, neexistuje jednoduchá odpověď, hlava říká něco jiného než srdce. Nahrazení expozice postupným rozkrýváním minulosti hrdinů a upevňováním pout, která je spojují, přispívá k proměnlivosti vztahů a nutí nás neustále přehodnocovat názor na jednotlivé postavy, mezi něž Koreeda „demokraticky“ dělí pozornost. Dostává se nám tak zároveň nesmlouvavého sociologického řezu dnešní japonskou společností od teenagerek, které buď raději odcházejí do ciziny, nebo dostávají peníze za to, že „houpou prsama“ (a nabízejí společnost citově deprivovaným mladým mužům), přes (těžce) pracující třídu, která nemá nic jisté, k seniorům zabíjejícím čas u výherních automatů. Temné, ale ne úplně beznadějné, v mnohém komplexní, v jádru vlastně docela prosté drama se jako všechny Koreedovy filmy vyznačuje zvolna plynoucím vyprávěním (rozděleným do několika bloků oddělených zatmívačkami), členitou mizanscénou a úspornou, ale přesnou kamerou, která nedělá žádné zbytečné pohyby a své hledisko dle potřeb vyprávění uzpůsobuje jednotlivým postavám. Zloději s vámi nijak citově nemanipulují, ale přesto vás bez jakéhokoliv nátlaku dokážou dostat do bodu, kdy stačí, aby jedna postava pronesla jedno slovo, a rozbrečíte se. Jde tak o další doklad Koreedova neokázalého mistrovství. Možná formálně méně inspirativní než Třetí vražda, divácky vstřícnější než Nobody Knows a ne tak křehký jako Still Walking, ale pořád je to jeden z nejlépe zrežírovaných filmů, které jsem letos viděl. Zatím dvakrát, ale určitě se k němu budu vracet. 90% (21.09.2018)