Králíček Jojo

Desetiletý Jojo a jeho imaginární kamarád Adolf by udělali pro Německo všechno. Jenže když malý hrdina zjistí, že jeho maminka doma schovává židovskou dívku, všechno se změní. Taika Waititi natočil vizuálně hodně nápaditý film, ve kterém se střídají dojemné a drsné momenty s humornými a Scarlett Johansson se Samem Rockwellem tu předvádí jedny z nejlepších hereckých výkonů svých kariér. (18.02.2020)

Pro mě osobně byl Králíček Jojo dlouho očekávaný film. Navíc od režiséra, kterému jsem za poslední léta sežral všechno i s navijákem a nepřeju mu už nic jiného, než štěstí. K tomu všemu si filmování vybral u nás v republice a ještě k tomu jej nominovali na Oskary coby nejlepší film. Chápu, že to má hodně těžké a výsledné sošky se asi nedočká, nicméně pořád by to byla hodně pěkná reklama pro naší malou zemičku, co si budeme povídat. Válečná satira je prostě téma, které vidět je a když se natočí dobře, tak se na ní snadno nezapomíná. A Taika Waititi to zvládl se ctí, i když jsem čekal možná trošku více humoru. Chvíli jsem si totiž říkal, co je satira a co je představivost samotného Joja, kterého Roman Griffin Davis hraje takřka dokonale. Ono vlastně celkově vedení herců je něco, s čím Taika problém rozhodně nemá. A jeho vedení sebe samého coby Hitlera je rozhodně to nejvtipnější na celém filmu. Ve druhé půli ale počítejte s vážnějšími scénami, které dají najevo, že i když Jojo fašisty vnímá tak, jak vnímá, pořád je období války a to není úplně sranda. Vydařená satira, ale více humoru by jí slušelo více. Pořád má ale jeden unikát a to asi nejsympatičtějšího nácka – Sama Rockwella. Dlouho jsem ve filmech neviděl tak dobře napsanou postavu. (30.01.2020)

Taika Waititi natočil svůj nejlepší film a stylem má hodně blízko k Tarantinovi. Velmi originálně zpracovaná válečná Satira se silným příběhem. vkusným humorem, poutavými dialogy, skvělými hereckými výkony ( Scarlett Johannson na oscara, ale potěší i Sam Rokwell, Taika Waititi v roli Hitlera či malý šikovný Roman Griffin Davis. Největšími highlighty je úvodní tréning mladých Nácků, návštěva Gestapa či samotné finále. Film několikrát dokáže překvapit, drží si slušné tempo a humor občas vystřídá studená sprcha. Zástup dětí v kině mi přišlo mimo. 8/10. (05.01.2020)

Králíček, co rozsévá bobky absurdnosti. Ano, v jistém ohledu tenhle počin na mě působil absurdně. To nemusí být nutně zápor, ovšem stejně tak tenhle ráz filmu dodal značnou vypravěčskou nevyrovnanost. Nicméně hlavní přednost filmu vidím v jeho invenčním uchopení, čímž se většina tvůrců ve válečném žánru příliš nezaobírá. A to tenhle snímek odštěpuje od zbytku spřízněných počinů. Taika Waititi zaštítil svůj režijní výtvor scénářem, neopomenul pro sebe napsat roli imaginárního Hitlera v komediálním rozměru, jenž se přátelí s desetiletým hlavním hrdinou zvaným Jojo, kterého zaslepila nacistická ideologie. A komediální výstupy Taika Waititiho v roli Hitlera (namaskovaný byl nepovedeně) kazí co se dá a naprosto ničí vypravěčský rytmus. A přitom nápad na satiru totalitních režimů je trefný, sice nijak extra objevný, v konečném kontextu je to ale celkem funkční. Jistě, za cenu obětí. Za oběť padla napínavost příběhu. Když totiž je v domě ukrývána židovská dívka, tak to svádí k nejedné pekelně napínavé situaci, kdy se čelí jejímu prozrazení gestapu, které skutečně dorazí na místo udání. V celém filmu je vlastně taková vyhrocená scéna jen jedna, což je škoda. Větší prostor dostaly vzájemné poznávací dialogy mezi Jojem a židovkou Elsou, které ne vždy zabavily. A někde mezi nimi kmitá hvězdná Scarlett Johansson a hrozba špagátu (viz film). Hlavními protagonisty příběhu, dojemného i nevšedního, jsou však především dětští hrdinové, kteří dovedně zprostředkovali krutost i dojemnost války, vměstnanou do dialogu. Roman Griffin Davis a Thomasin McKenzie jsou rozhodně originální a zapamatovatelní představitelé a jejich rozhovory v podkroví filmu jednu dobu dost vládnou. Akční složka představuje jen nepatrný zlomek v téměř dvouhodinovém filmu. A je znát, že úmysl s ní šetřit, byl celkem promyšlený, neb vynikne následná drastičnost a dramatičnost vyprávění. Dojde na zúčtování s imaginárním Hitlerem, na vyprofilování zla s lidskou tváří (scény se Samem Rockwellem) a dokonce nechybí ani propašovaná komika od Rebel Wilson. A v tvůrčím štábu nalezneme výraznou českou stopu. A i inspirace českým filmem Musíme si pomáhat je nepřehlédnutelná. Snímek má své slabiny, určitě vázne hlavně dynamika a napětí, načež to působí poněkud roztahaným dojmem. Waititi a spol. si nalezl optimálně nevšední studii ideologických útvarů a předložil svůj svérázný pohled na ně. S kvalitním osazenstvem dosáhl potřebných satirických kvalit. 7/10 (19.04.2020)

Jako by Wes Anderson natočil prequel Už je tady zas a scénář mu napsal Roberto Benigni...vyznívá to jako pohádka, ale v podstatě jde o komplexní pohled na dění v Třetí říši, jen silně zakódovaný, neboť je přefiltrován rastrem desetiletého kluka - státní propaganda cílená na všechny kategorie, tedy i malé děti, plošné vymývání mozků, jak ho známe i z dob komunistické totality od nás (pionýr coby Hitlerjugend) hypertrofovaný kult osobnosti (tady silně karikovaný postavou Führera ztvárněnou samým režisérem), instituciolizované násilí, popravy ve veřejném prostoru, nacionalismus, antisemitismus... Taika Waitiki se na filmy zobrazující svět vnímaný dětskýma očima specializuje, je to vždy část světa či etapa historie nehostinná a nepřátelská, proto ji Waitiki zlidšťuje humorem a ironií...jeho druh obvykle velmi černého humoru navazuje na francouzké crazy kostýmní komedie z druhé světové, nejvíc asi upomíná ke kultovnímu seriálu Haló haló... (06.02.2020)