Zapomenuté světlo

Geniální dramatický výkon Bolka Polívky v roli vesnického faráře v socialistickém Československu. Michálkovo zpracování scénáře podle knižní předlohy Jakuba Demla je nezapomenutelné nejenom celkovým pojetím - lidské a duchovní hodnoty versus realita socialistického Československa, výborná kamera a skvěle příběh dokreslující hudba znásobená výbornými hereckými výkony Polívky, jeho dlouholetého kamaráda z "Provázku" Jiřího Pechy (také "překvapivě" v roli nikoliv komické), Veroniky Žilkové (asi v její životní roli) i hraběte Kinského v roli sama sebe, daly vzniknout jednomu z nejlepších filmů novodobé české historie, který musí hluboce zasáhnout jak pamětníky oné hodně "divné" doby, tak i přesvědčené (i nepřesvědčené) ateisty. (20.08.2017)

Drama s výborně ponurou a zašedlou atmosférou, kvalitním scénářem, dobře nastaveným zrcadlem tehdejší době, několika skvělými dialogy a perfektními kázání faráře Holého. Bolek Polívka tento snímek pozvedl neskutečnou měrou, je ve své roli tak přesvědčivý a charismatický, že mu věříte každé slovo. Drobný nedostatek: POZOR, obsahuje SPOILER - Při pohledu na mrtvou Marjánku můžeme vidět, jak mrká :) (25.05.2011)

Pro mě celkem rozporuplná záležitost. Na jednu stranu výborné ztvárnění předrevoluční doby a jejího vztahu k víře, nelze neopomenout i fantastické herecké výkony, málokdy se v českém filmu takové vidí (zvláště u "hvězdy" Tele Tele). Bráno ovšem ze strany druhé, křesťanská tematika mi moc blízká není a nějaký výjimečný emocionální prožitek se také nekonal. Takže i proto jen to průměrné hodnocení, ač je to hlavně k panu Polívkovi dost nefér. (12.04.2009)

Je zde velmi dobře vyobrazen vztah představitelů státu a kněží v 80. letech, jinak mě ale film ničím výrazněji nezaujal. Polívkův farář je jednou z nejlépe ztvárněných kněžských rolí v českém porevolučním filmu, ale i tak má do věrohodného zobrazení člověka žijícího v křesťanských ideálech pořád dost daleko - udivující je např. s jakou nevírou řekne tento muž modlitby větu "Já se můžu tak akorát pomodlit". Přemíra zbytečné hudby a nesjednocený herecký projev herců a neherců. Nápaditá, ale ne zrovna precizní režie. (13.02.2011)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)