Světlonoc

Film ztracený mezi Argentem, Eggersem a sociálním dramatem, který hledá téma i formu. Ať na něj aplikujeme kritéria jakéhokoli žánru, smysl bude dávat jen část scén, ostatní vyzní nepřesvědčivě, směšně nebo nelogicky. Ke střídání žánrů, přepínání mezi realismem a alegorií, přitom nedochází s tím, jak se zápletka vyvíjí, podle rozpoznatelného konceptu (postupné budování napětí se zde neděje, střety s místními jsou od začátku vyostřené až na 11, ke krvavému zvratu může dojít kdykoliv). Od začátku jde o nekonzistentní směsici, což je dané i tím, že se film věnuje příliš mnoha tématům naráz a žádnému pořádně – kvůli malému prostoru musí být prezentace každého z nich hodně názorná, hodně na sílu. Společenské předsudky, transgenerační trauma, rasismus, alkoholismus, domácí násilí, homofobie, mateřství, potrat, čarodějnictví, sebepoškozování, nacionalismus…  ok, slovenský venkov je zaostalý, I get it, netřeba vyjmenovávat všechny příklady. Mezi vágností a tajuplností hlavní hrdinky, definované hlavně dávným traumatem a bolestí, vede dost tenká hranice. Tmářství venkovanů - vyjma pasáka koz, který ve vyprávění slouží hlavně k tomu, aby Šarlota mohla dát průchod své sexuální energii - je tak okaté, až film svou černobílostí hraničí s hixploitation horory (předsudky vesničanů vůči emancipovaným ženám jsou tak trochu nešťastně obnažovány pomocí předsudků tvůrců vůči slovenskému venkovu, klín klínem). Jsou to jednorozměrná monstra, zosobnění zla, zjevující se vždy tam, kde se odehrává něco pro ně pohoršujícího (jako kdyby celé dny jen kempili v hlubinách lesa, aby mohli druhé šmírovat). To ovšem otupuje sociálně kritickou rovinu a zároveň to vede k ještě větší banalizaci dvou hlavních ženských postav a jejich utrpení. Ponížení, které zažívají ženy tváří tvář tradicím a „tradičnímu mužství“, je dost děsivé i bez toho, abyste z něj dělali horor. Ke konci, kdy dojde na polopatické vysvětlování všech záhad, navíc horor strašlivě generický. Za mě odvážný pokus zkusit něco nového, s výbornými herečkami a několika působivými scénami (Svatojánská noc), který si ale většinu času podráží nohy usilovností, s jakou podtrhuje své hlavní teze, ve skutečnosti jen výkřiky bez hlubších základů. Btw, kdybych film neviděl s anglickými titulky, často bych měl problém rozumět tomu, co postavy říkají (ne kvůli slovenštině, ale protože jsou špatně slyšet). 50% (06.10.2022)

Mezi (převážně) shazujícími komentáři k nevyvedené 'béčkové' estetice filmu, potažmo jeho údajné povrchnosti, vypravěčské neukočírovanosti a motivické přesycenosti zaniká jednoznačný největší klad filmu: totiž jeho originální feministická perspektiva. Světlonoc totiž není typický progresivistický film v tom smyslu, že by feminismus jednoznačně spojoval se společenským pokrokem a cokoli tradičního rámoval jako konzervativní přežitek. Naopak provokativně sugeruje, že východisko může ležet ve feministickém přepsání tradičních hodnot, náboženských i přírodních, přičemž obojí je spolu provázané. ____ Jednak je tu nepřehlédnutelný biblický motiv hada, k němuž jako ke zvířeti Tamara (coby 'divoké dítě') opatrovnicky lne. Transgresivně tak překonává věčný motiv hada jakožto ďábla-pokušitele, který svádí Evu, vede ji ke hříchu a následně způsobuje vyhoštění původního páru z Ráje. Ve Světlonoci je naopak had prostředkem afirmace, uvědomění suverénní ženské sexuality, která se neodvíjí od poslušnosti k muži-manželovi, ale od svobody nezávislé na společenských normách. ____ S tím je pak spojený obecnější motiv ženského vztahu k přírodě, tedy k veličině, k níž se obvykle konzervativní společnost odvolává ve vztahu k přirozenému řádu heterosexuálního manželství. Jak ale Světlonoc (podobně jako třeba Přes kosti mrtvých Agnieszky Holland) ukazuje, ve skutečnosti je tzv. tradiční společnost od přírody odtržená, bojí se její živelnosti, nepředvídatelnosti a nejednotnosti a ženy, které se skrze tyto principy na přírodu napojují, pak označuje za bosorky. ____ Tvrzení, že je film stereotypizující nebo zjednodušující, je proto mimo. Nvotová využívá rámec hororu ne proto, aby napňovala jeho konvence, ale aby mohla na nadpřirozeně vykloubenou logiku žánru s divokou (ale tématu odpovídající) nespoutaností navěsit ambivalentní komentář k návratu ke 'tradičním hodnotám'. Ukazuje, že feministická politika dnes nemůže jen prchat od minulosti k zářným zítřkům, ale že také musí přezkoumávat, co bylo, a torpédovat společenský konzervatismus zevnitř. Nedemaskovat jej jako zpozdilý, ale rozkrýt jej jako pokrytecký. (16.12.2022)

Vachrlatě rozkročené mezi civilní kritikou zaostalého venkova a mystickým příběhem o ženské síle - na sociální drama je to příliš plakátové, málo uvěřitelné a bez hloubky, na mystický příběh zase příliš banální a nedotažené, jedna linie přitom neustále sráží a zbavuje síly i směřování tu druhou, a z obou navíc svorně trčí umělost, prvoplánovost, hledanost, zploštělost, zjednodušování, černobílost a snůška klišé, jimž se nejde pod povrch... A obě linie pak jako kroutící se zmrzačené hady nemilosrdně dorazí poslední scéna, takový ex post dolepený happy end. Ještě bych asi unesla, kdyby Tamara do příběhu vstoupila, aby Šarlotě pomohla k iniciaci, a pak podruhé umřela (s ponechanou nejistotou jak stran její identity, tak i existence), ale takhle bylo toho "konec dobrý všechno dobré" fakt moc.  ***** Škoda. Věřím, že Nvotovou zajímají důležitá témata a že jim i rozumí, ale neumí vůbec pracovat s filmovým jazykem a tohle je i přes sympatický výkon představitelek hlavních rolí exemplárně naivní režijní fušeřina. *~ (31.10.2022)

Toto nie je ani naturizmus Švantnera, ani súčasný art-house horror, ale autentický taliansky horor zo 70tych rokov. Nie, nie, nie je to žiadna post-moderná pocta ako Malignant Jamesa Wana, osobne pochybujem, že Tereza Nvotová videla niečo viac ako Suspiriu. Svetlonoc je nevedomá rekonštrukcia postupu Talianov s ich typickými debilnými dialógmi (polovicu z nich som regulérne prerehotal), wtf momentami (vlk! hus!), ťažkopádnym vyrozprávaním, papierom šuštiacimi zvratmi, "umeleckou" ale povrchnou snahou reflektovať aktuálne témy, ale aj s hutnou atmosférou, množstvom sexu, nahoty i násilia a s výbornou kamerou a jednou dychberúcou neónovou fantazmagóriou, za ktorú by sa nehanbili ani Argento či Bava. Toto je, dámy a páni, autentické Taliansko 70tych rokov na rozmedzí artových exhibícií, exploatácie a extrémne nevyrovnaného remesla, ktoré miestami atakuje až amatérske vody. A ja som to zožral úplne aj s navijakom. Guilty pleasure. (03.10.2022)

Ne bohužel někdy se mylšenkově s tvůrci filmu prostě nesejdu. Kombinovat jakési mystické tajemství se sociální kritikou předsudků obyvatel na mě opravdu neudělalo dojem, mnohé věci šli naprosto mimo mě. Možná tomu napomohl i fakt, že jsem příliš nerozuměl dialogům, se slovenštinou obvykle vůbec problémy nemívám, tedy pokud se nemluví nářečím šariš, ale tady jsem fakt některé dialogy vůbec neslyšel, nevím zda to bylo špatným ozvučením kina, nebo technickým problémem a je to asi jedno, protože podstatný je výsledek. Tereze jako režisérce pořád fandím, ale tady teda bohužel. (12.11.2022)