Setkáme se v St. Louis

Jakkoliv miluji Judy Garland, saintlouiská idyla, natočená ve čtyřiačtyřicátém jako nostalgické ohlédnutí za věkem prosperity, bezpečí a plodnosti v metropoli rasistického Missouri, mně již při prvním zhlédnutí přišla spíše umlouvající než útěšná. Vytrvalé vyprávění o dávných jistotách pěstovaných souběžně s prvními semínky války sice prokládají opravdu krásné písně, pokojný kolorit kolébá lépe než houpací křeslo, ale ta vyhlášená hřejivá deka kouše. Vzdor dílčím anekdotickým epizodkám, zvláště těm rodinným, ryze minnelliovským, jsem nepřestával myslet na poměr mezi válečným podnětem k natočení této reminiscence a zamlčeným impulsem k boji vyhlášeným maloměstskou divadelností, zde nahlíženou jako vkusná bělošská konvence. (27.10.2017)

Klasika nebo vykopávka? První třetinu filmu jsem byl nadšen – na pozadí kouzelné retro komedie se postupně představily všechny postavy, nechyběl vtip ani lehkost. S příchodem další kapitoly se dostavilo rozčarování – vyprávění změnilo tón a jako mávnutím kouzelného proutku jsem sledoval absurdní pokus o napínavé drama (pětileté děvče se snažilo vykolejit tramvaj, což vyvolalo salvy smíchu u jejích odrostlých sester), ke kterému se v poslední části přifařila koncovka melo. Aby toho nebylo málo, není jasné, o kom vlastně chtěl scénárista vyprávět - divácká pozornost se přelévá z jedné postavy na druhou. A klady filmu? Již zmíněná expozice, potom muzikálové výstupy a v neposlední řadě syté barvy technicoloru. Moje úvodní otázka tak zůstává bez jasné odpovědi, proto dávám šalamounských 6/10. (23.12.2010)

Můj druhý kousek z dílny Minnelliho. Nebojím se říci, že do škatulky Minnelli dobře zapadl. Zpočátku mě zarazil nízký počet písní, ale na druhou stranu musím říct, že jsou docela chytlavé. Snímek má pohodovou a idylickou atmosféru, kterou dotvářejí kulisy, kostýmy a barvy. Trošku naivní, trošku sentimentální, na někoho to možná může působit vyčpěle, ale podle mě Setkáme se v St. Louis svůj záměr naplnil. (21.04.2013)

Veselosťou prekypujúci muzikál, s náramne podarenými ženskými ( dievčenskými ) charaktermi ( kde sú aspoň oscarové nominácie pre Judy Garand a malú Margaret O´Brien ) a záverečnou ultradojemnou vianočnou scénou, pri ktorej sentimentálne povahy vyplačú všetky telesné tekutiny. Technicky rovnako obdivuhodný, pričom farby Technicoloru takmer kvapkajú z celuloidu. Old School, ktorý sa oplatí. (16.04.2015)

(1001) Uznávám na světě jediný muzikál a to je Jesus Christ Superstar, ale tady se mi stala zvláštní věc. Poprvé, nebo alespoň poprvé za dlouhou dobu, jsem našla v muzikálovém filmu situaci, kde hudební číslo hluboce a smysluplně slouží zápletce a postavám. Mluvím konkrétně o scéně, kdy si po velké rodinné hádce maminka protáhne prsty a po mnoha letech usedne k piánu a začne hrát. Unavený tatínek si k ní stoupne a začne zpívat slova milostné písně. A všichni uražení členové rodiny se vrátí dolů, poslouchají hudbu a pokračují v oslavě rodinného svátku s tím, že hněv je pohřben. Potom se mi také líbilo použití dětské optiky při halloweenské epizodě. (26.05.2015)