Tvář

Poslední dobou jsem viděl víc Bergmanů za sebou a pořád se mi honí hlavou, jak obrovskou měl tento slavný rejža výhodu v tom, že měl možnost neustále pracovat se stále stejnou skupinu vynikajících herců. Na ženách můžete oči nechat a muži charismatičtí až za hrob. Kdoví, jak by jeho filmy vypadaly, kdyby tyto možnosti neměl nebo je měl omezeny. Ale dost spekulací. Tvář je podle mne každopádně jeden z relativně lehce slabších Bergmanových děl, ústřední konflikt mě příliš nechytl, nezabořil se mi do mysli. Klasická situace setkání skupiny lidí v omezeném prostoru jednoho domu je sice opojná jako vždy, ale tentokrát se nevyvíjela úplně tím směrem, kterým jsem doufal - až bych řekl, že se zůstávalo spíše na povrchu. Užíval jsem si tak spíše samotné herce (zejména Bibi Andersson a von Sydowa), nezvyklou kytarovou hudbu a taky mě potěšil výborný konec, který mi jakýmsi způsobem evokoval něco z Rukopisu nalezeného v Zaragoze, ostatně i několik dalších momentů. (12.11.2013)

Aj na Bergmana ide o pomerne ťažký artový kúsok a to je čo povedať. Napriek tomu je prekvapivo divácky veľmi vďačný, čomu napomáha aj Fischerova kamera, niekedy klasicky historická, inokedy hororovo expresionistická, predovšetkým v dych berúcom závere. Tvár kladie mnoho otázok, viera, veda, mysticizmus a fluidné rozdiely medzi nimi, s čím súvisí aj téma hlavná, a to klamstvo, čiže činnosť, ktorú vo svojich životoch praktikujeme najčastejšie. O tom, že svojmu okoliu predstavujeme viacero tvárí/masiek podľa toho, ktorá sa nám práve hodí, netreba príliš dlho diskutovať. A riešia sa aj milostné vzťahy, to by inak nebol Bergman. (01.04.2024)

Další sezení u Bergmana...nicotné a přitom tak silné a skutečné, že by mu člověk tu jeho šalbu i věřil...šalbu jménem život, přinášející naději a svůdnost...ty ženy...a hlavně porozumění, kam to všechno máme směřovat. Šalba, nic víc, to je to, co po nás Bergman chce, abychom vstřebali...kdo rozpozná jeho dvorního herce do deseti minut, nechť se mi ozve...jeden z nejlepších, nádherná podívaná... (03.03.2024)

Charakteristicky rozkročená podívaná. Od mystických nálad (ach ta zachmuřená tvár Maxe von Sydow!), přes temné existenciální polohy (to když se masky poroučejí k zemi a mystika mizí tváří tvář ponížení) až po dekameronovsky a groteskně rozzářené pasáže, které filmu dodávají barvu a tempo. Příběh si pohrává s nesmiřitelnou dichotomií racionálna a iracionality, vědy a klamu. Bergman s trochou cynismu klade odpověď na otázku "zda je něco mimo tento svět" jaksi mimo hlavní příběh, komickou postavou babky-kořenářky. Mezi iluzionistou Voglerem a doktorem Vergerem se rozpoutává nelítostná bitva dvou nesmiřitelných principů – bitva iluze a reality. Kdo přesvědčí koho o svém světě? Paradoxně se oba potácejí ve stejné sebeklamu a nejsou schopní nabídnout než lži a přetvářku. Odpověď na otázku oběma uniká pod zdánlivě sebejistými a mystickými maskami, které si nasazují. Ingmar Bergman nezůstává jen trpělivým a expresivním pozorovatelem (čímž film mistrovsky dává absolutní prostor divákově nitru), filmem se vine citelná nit sarkasmu, kterým hodnotí jak "komedianta a šarlatána" Voglera (navazujícího na tradici poníženého Alberta z Večera kejklířů) i arogantního racionalisty a manipulátora Vergera. Není nic tragičtějšího než závěrečný "triumf" jednoho z nich, který odhaluje lidskou existenci jako pompézní masku, která halí tvář vyděšenou ze smrti a vlastní nedokonalosti závojem pompy a pokrytectví. (03.11.2008)

Strach, ponurost, deprese, humor, veselí, mlčení, skvělé herecké výkony (Max von Sydow - jeho Tvář je zde skutečně působivá, snad až děsivá, Ingrid Thulin, Erland Josephson). A na vrcholu všeho Ingmar Bergman, představující jeden ze svých nejlepších filmových výtvorů, připomínajících sice stylizací trochu Felliniho Amarcord, avšak přesto hlavně nesoucí nenahraditelný rukopis svého tvůrce. (23.08.2009)