Monanieba
Pokajanije
Confession
Pokánie
Repentance
Režie:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiální text distributora)
Recenze (101)
Konec 80. let bylo snad jediné období v novodobých dějinách, kdy Rusové (Gruzínci) byli dál než my. V době, kdy se u nás promítalo Pokání (byl to přece sovětský film!), byly naše daleko krotčí filmy (Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti, Ucho ad.) pevně zavřené v trezoru. ()
Film vypráví o postavě jménem Varlam Aravidze, jenž je symbolem skutečně existujících diktátorů a film je tak jakousi výpovědí i obžalobou tehdejšího režimu. Film začíná Varlamovou smrtí a jeho slavnostním pohřbem, avšak následující den se jeho mrtvola objeví opřená o strom v zahradě své rodiny. To se děje každý den, znovu a znovu. Varlam je neustále znovu pohřbíván a někým znovu vykopáván. Žena, která to činila je nakonec dopadena, avšak odmítá jakoukoli vinu a vypráví o zlu, které Varlam napáchal a kvůli kterému ho nepřestane stále znovu vykopávat, dokud toho bude schopna. Její tvrzení později dopadá i na jeho rodinu, která s až teď začíná uvědomovat své zaslepení lží a možné škody, které Varlam napáchal. Film na mne dost zapůsobil. Zpočátku se divák směje, jelikož neustálé objevování se mrtvoly v zahradě působí absurdně a mnohdy až komicky, avšak s tím, jak se děj vyvíjí, si divák začíná uvědomovat smysl celého tohoto činu - obžalobu stalinistického režimu. ()
Pro nás "východní blokaře", kteří tenkrát dospívali, byl tenhle film zatraceně důležitej. Důležitější než americký akčňárny, kterých se ponělud nedostávalo, a proto jsme po nich tak jeli. Ale tohle bylo zjevení. Wtf? Sovětský svaz odhaluje ve filmu kult osobnosti a zrůdnosti komunistický zvůle? Nezapomenutelný zážitek. Do dneška, obávám se, už nepřenosný. Historická hodnota toho filmu je však kolosální. ()
Geniální obžaloba stalinistického režimu (potažmo všeho totalitarismu) umocněná silou nadčasové platnosti myšlenek. - "K čemu je taková cesta, která nevede k chrámu?" ()
Nudný? Ale ne, komentující... To se jenom zdá, že něco nejde tak ja má ;) Jak si může někdo pustit 2 a půl hodinový film, a pak snížit hodnocení, protože byl dlouhý? Máme tady výborné recenzenty na ČSFD! jak jsou precizní.. Těch 85% je přesných.. ()
Místy ne zcela dobře natočený film, který je ale v celku docela zajímavý. Po pádu diktátorského vládce se začínají vykopávat na povrch všechny jeho zločiny, o kterých někteří neměli nejmenší potuchy, jiní je mlčky přecházeli. Ve filmu se objevuje několik silných okamžiků z nichž nejsilnější je rozhovor syna s otcem po odhalení dědečkových zločinů ve stylu "byla jiná doba, vše je nutno vidět v historických souvislostech", "dědeček sám nezabil jediného člověka" a "co je smrt jednoho člověka ve srovnání se záchranou celého národa". Celý film je pak úžasně zakončen: Dostanu se touto cestou ke kostelu Bohorodičky? - To je Varlamova ulice. Ta k chrámu nevede. - K čemu je taková cesta, co nevede ke chrámu? ()
Veliký objev! ()
Vážení přátelé...tohle lze opravdu jen těžko hodnotit jako jen "obyčejný film". Tohle totiž není film. Je to obžaloba. Krutá, nesmiřitelná, drsná, syrová obžaloba. Viděl jsem to tak před osmi lety (jednou) ale natrvalo se mi to vrylo, či spíše vytesalo do paměti...Uááá...Brrr... Je těžké chytit černou kočku v tmavé místnosti...obzvláště, když tam není! ()
Z troch priateľov sú štyria nepriatelia. Fantastický zážitok, jedna z tých výnimiek, keď človek pri filme zažije katarziu, možno až dve. Súhlasím s Bluntmanom, že ako film v pravom slova zmysle to možno nefunguje, ale komu to vadí? Ten film je krásnou kritikou Stalinovho režimu, no najmú rovina súčasnosti je to, čo ho robí výnimočným. ()
Skvělé třígenerační vypořádání se Gruzínců se svým nejznámějším rodákem. Zobrazený diktátor nicméně neztělesňuje pouze Stalina, ale i Hitlera, jak podle knírku každý pozná, a řekl bych, že má spíše být archetypem než konkrétní osobou. Lehce parodické vykreslení absurdností despotické vlády odlehčuje tíživou atmosféru a zároveň dodává scénám, jako je vyhledání všech poctivých lidí, na mrazivosti. Boj proti chrámu čili Bohu rozšiřuje rovinu děje z přirozené do nadpřirozené. Film se nám s manželkou moc líbil. – Je příznačné, že v Gori si dodnes hýčkají Stalinovo oslavné muzeum. ()
U postavy Varlama Aravidze jsem se nemohla ubránit podobnosti s Rudolfem Hrušínským ve Spalovači mrtvol. To mi nahánělo husí kůži. Poetičnost filmu mě někdy zaháněla do úzkých, protože jsem si lámala hlavu s tím, co výjevy představují, holý příběh je však velmi silný a zaleze pod kůži ač chcete nebo ne. Ve zkratce je to ukázka krutosti stalinismu a marný boj o záchranu národní gruzínské kultury, ale také o samotný lidský život. ()
A tak to je ()
[3,5*] "Mal mimoriadny dar zmeniť svojho nepriateľa na svojho priateľa a priateľa na svojho nepriateľa." Pôsobivá alegorická dráma odkazujúca sa na stalinský teror, ale vo všeobecnosti aj na všetky totalitné, despotické režimy, ktorých hlavnou náplňou je stíhanie "nepriateľov ľudu". Inak, ako komédiu by som toto dielo určite neoznačoval, teda aspoň ja v ňom veľa toho humoru nevidím (no tak dobre, po jednej hláške som vybuchol do smiechu: "Hovorí sa, že môj otec bol zlý človek, idem ho vykopať!"). Ide síce o zosmiešňovanie takýchto režimov a ich despotických vládcov, ale veľmi smiešne to nie je, skôr na zamyslenie. Ohromne štýlová (samozrejme tým správne odpudivým spôsobom) postava starostu Varlama Aravidzeho je dokonalým stelesnením takéhoto despotického vládcu, ide o akúsi kombináciu Hitlera, Mussoliniho, Stalina a Beriju, ktorý bol zrejme tým hlavným predobrazom (a ešte aj Alfreda Molinu, to len taká moja poznámka na okraj). Hlavný herecký predstaviteľ Avtandil Macharadze je vynikajúci, a to hneď v niekoľkých odlišných hereckých kreáciách - zahral otca, syna i ducha (ale rozhodne nie svätého). Film dokáže celkom zručne meniť nálady, chvíľami je (mrazivo) bláznivý ako od Felliniho, inokedy zase duchovný a hĺbavý ako od Tarkovského. Veľmi sa mi páčili tie momenty, v ktorých sa rozozvučala (vždy iná) hudba, len škoda, že boli tvorcovia pri jej využívaní takí striedmi. "Je ťažké chytiť čiernu mačku v tmavej miestnosti. Najmä ak tam žiadna mačka nie je." ()
Obraz čistého utrpení...diváka. Pokání je přesně ten případ filmu (v hvězdném klubu s Odysseou a Markétou Lazarovou), který je filmem, aby byl filmem. To mi nestačí, nebo je to na mě moc, na čemž ani tak nezáleží, ale když po dvaceti minutách uvažujete, že jít tlouct hlavou do stěny by mohla bejt větší sranda, něco tu smrdí. Dvě a půl hodiny vrávorání mezi magickým realismem, satirou, kritikou, prapodivně černou komedií je děs. Ke konci mě probudila akorát Sunny v disko verzi od Boney M, no proti gustu...a to platí o celém filmu. Chápu, že to může mít deset tisíc kvalit a že je to, dejme tomu, významný film, možná i nějaký ten milník a trezorové hrdinství, ale přes nudu nejede vlak, pardon. Proto uznávám, že se najdou lidé, kteří v Pokání najdou nějaké zrůdné zalíbení, nicméně já jsem byl rád, když mě probudila ta Sunny a vzápětí jsem mohl zmizet od obrazovky. ()
Ano, pamatuji se dobře na promítání koncem 80 let. - jak působivé to bylo. Ta scéna s kmeny popsanými vězni z gulagu! A jiné a jiné. ()
Zůstává pro mě záhadou, že takhle otevřené odsouzení stalinistického teroru vzniklo v SSSR užv roce 1984, tedy ještě před perestrojkou. Film se ale nezabývá jenom zobrazením diktatury samé, ale hlavně kocovinou z ní, bojem za udržení kolektivní paměti, trnitou cestou za přiznáním si vlastní odpovědnosti. Abuladze používá sice pro dnešního diváka ne zrovna atraktivních postupů (pomalé, zpovědní tempo, různé symboly), ale jen ať se dnešní divák trochu zocelí v trpělivosti. Tenhle film za to stojí, už třeba jen kvůli Macharadzeho výkonu. Přiznám se, že mi nějakou dobu trvalo, než mi došlo, že hraje obě hlavní postavy. 90% ()
Na svoju dobu rozhodne odvážny film, ktorý má aj teraz silnú výpovednú hodnotu, no predsa sa už ku koncu trochu vlečie, aj keď sa tam dráma a konflikt svedomia paradoxne stupňuje. Už sme žiaľ zvyknutí na "skratkovitejšie" posolstvá. Rozhodne však je nutné tento film vidieť, ako pôsobivú štúdiu opojenia mocou. ()
Škoda, že jej hodnotím tak pozdě od sledování a zůstalo mi několik vjemů. Dlouho mi ležel doma a bál jsem se jej, vlastně jsem netušil o co jde. A dostal mě. Někde po půlce v něm zazní - je třeba to vše dovést ad absurdum! A o tom je celý film. Starostův "úsměv" je jeden z těch vjemů, který se mi často vrací. (DP, březen 2011) ()
Můj první a zároveň asi (na dlouhou dobu) poslední gruzinský film. Sofistikovaný art jako noha, nad kterým se inťoši z FAMU musí rozplívat, leč ogar z dědiny jako já vyžaduje i u uměleckého filmu alespoň trochu smysluplný děj. ()
To byla jiná doba! Tato věta, kterou Abel Aravidze obhajuje svého otce (v takřka geniálním rozhovoru se svým synem) by mohla být krásným mottem (nejen) tohoto filmu. Podobné pokrytectví však bohužel převládá i v našich zeměpisných šířkách. Snad v každé rodině se najde někdo silně zaangažovaný v dobách předrevolučních, ale málokdo najde odvahu pustit se do konfrontace kvůli minulosti. To je břemeno, s kterým musíme ještě nějaký čas vydržet. Ale k samotnému filmu. Pokání je takřka geniální počin. Jednak smekám před autorem, že si dovolil natočit něco podobného v roce 1984. V tom Orwellovském roce, kdy v SSSR stále vládl tvrdě konzervativní režim kremelské gerontokracie. Bylo to uprostřed seriálu "kremelské pohřby", kdy stála proti režimu v SSSR pouhá hrstka odpůrců (čest takovým lidem jako byli Alexandr Isajevič Solženicyn či Andrej Dmitrijevič Sacharov) a перестройка byla v nedohlednu. Sám film je skvělou protirežimní alegorií (která ovšem může platit univerzálně - nejen jako obraz SSSR, ale jakékoliv diktatury), jež je silná v celku i jednotlivostech. Právě ona scéna rozhovoru Abela Aravidze se synem v prázdné soudní síni je naprosto zásadní a plně vyjevuje celou zrůdnost systému. Když k tomu připočítám některé další silné momenty (pronásledování Sandra a jeho ženy městem až na pole, Ode an die Freude, scéna na nádraží a mnoho dalších) a velmi hořký konec, nelze než odejít se zcela kladným hodnocením. Ovšem vězte, že pokud máte menšího zájmu o dějiny Svazu sovětských socialistických republik či celého východního bloku než já (takových bude zřejmě ve společnosti drtivá většina), pak vás toto dílo dost možná nemusí tak uchvátit. ()