poster

Kdo se bojí Virginie Woolfové?

  • USA

    Who's Afraid of Virginia Woolf?

  • Československo

    Kto sa bojí Virginie Woolfovej?

Drama / Psychologický

USA, 1966, 134 min

Režie:

Mike Nichols

Scénář:

Ernest Lehman, Edward Albee (divadelní hra)

Kamera:

Haskell Wexler

Hudba:

Alex North

Producenti:

Ernest Lehman

Střih:

Sam O'Steen

Scénografie:

Richard Sylbert

Kostýmy:

Irene Sharaff
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • viperblade
    *****

    Bylo to jako být v místnosti s několika sudy dynamitu, které mají zapálené hořáky. Jen nevíte, jak jsou dlouhé a proto vám nezbývá než nervózně čekat, až vybouchnou. Nebo utéct. Obdivuju Mikea Nicholse, že si pro svůj debut vzal takovouto látku a že ji dokázal takhle převést na plátna. Obdivuju Elizabeth a Richarda za jejich bezchybné výkony, do kterých dali bez nadsázky vše. Obdivuju roztomilost Sandy Dennis a (místy) bezradnost George Segala. Není co víc dodat, pokud máte rádi opravdu skvělé drama, tohle je vynikající volba. 100 %.(21.8.2012)

  • Rocky62
    ****

    Míša Nicholsovic je génius, o čemž mě přesvědčil už v Absolventovi. Tenhle těžký film má kvantum zbraní, které svou palebnou silou hravě uspokojí požadavky i toho nejnáročnějšího diváka. To zásadní plus však spočívá v kadenci, která se nezadrhává až do závěrečných titulků. Další velmi silnou zbraní je bezesporu geniální scénář, který zvedá Virginii Woolfovou až na samý vrcholek těch nejlepších scenáristických prací. Sálá z ní život takový, jaký bohužel je. Eliz Taylor a můj velký oblíbenec Richard Burton jsou herci obrovského formátu a zde skutečně excelují, tudíž nominace jsou pochopitelné. Druhé duo rovněž bez chyby. Občas si při projekci nějakého emotivně strhujícího filmu jistě každý z nás řekne: "Vždyť je to jen film" V tomto případě to však není pravda, neboť dalšími silnými zbraněmi jsou realita a autentičnost, díky které je divákovi naservírováno takové množství životních sraček, až z toho skoro mrazí. Inteligentní a emotivní film, který v divákovi rozhodně něco zanechá. 80%(2.11.2011)

  • Šakal
    ****

    „Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80%(27.9.2012)

  • mcb
    *****

    Film hmatatelný jako sám život, jako realita sama. Ovšem není to vše jen iluze? Nevymýšlíme si sami jen imaginární hry, abychom si dokázali, že ještě žijeme? Raníme druhé, abychom jim ukázali, co pro nás znamenají? Pod slupkou komorního vztahového dramatu dokázal Nichols zformovat Albeeho látku do dokonalé formy na plátno. Dialogy a jen dialogy. Za poslední dobu jsem neviděl propracovanější scénář, který by tak mistrně opisoval z již předešlé hry a navíc těžil i něco ze své vlastní individuality. Vypointované přestřelky ústředních hrdinů nemají žádný kaz ani zádrhel a je těžko uvěřitelné, že to herci jen předstírají. Strhují diváka svými intrikami a krutostí a navzájem si dělají takové šrámy na duši, že ona okolní mizanscéna vypadá jako boxérský ring, kde každý sedí v jednom rohu a čeká jen, až zazvoní gong na další kolo. Čtyři herci, jeden dům, litry alkoholu litých do sklenek jako voda a vzájemná sebedestrukce, jako prvek, který povznáší divákovy smysly a s mírným sarkasmem ho nechává v napětí očekávat věci příští, může začít. Nemám výtku.(29.4.2009)

  • nascendi
    *****

    Som rád, že môj tisíci komentár vyšiel na tento výnimočný film. Slovné spojenie "herecký koncert" je jeho nadužívaním pomerne sprofanované, ale snáď v žiadnom inom filme nemá také opodstatnenie, ako vo Virginii. Obzvlášť v prípade Liz Taylor, ktorá v ňom dokázala, že nie je iba hollywoodskou star, ale skutočnou herečkou. Nie je pritom dôležité, či mala na úlohu dobrú prípravu zo svojho búrlivého života. Mikeovi Nicholsovi s kameramanom sa podarilo divadelnú hru nasnímať tak, že je z nej plnokrvné filmové dielo. A nenápadná hudba jemne podkreslila explózie emócií na obrazovke. Film som videl už viackrát, takže ma depresívnosť jeho obsahu už tak nezasiahla a uvoľnila miesto vychutnaniu si kvality spracovania. Veľký film, pri ktorom ľutujem, že obľúbených môže byť iba desať.(23.8.2011)