Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Ingrid Bergman, Liv Ullmann, Lena Nyman, Halvar Björk, Gunnar Björnstrand, Erland Josephson, Georg Løkkeberg, Eva von Hanno, Marianne Aminoff, Mimi Pollak (více)VOD (1)
Obsahy(1)
I v Podzimní sonátě zůstává Bergman věrný svým obrazům světa lidských duší. Komorní drama dvou žen, matky, jež se snaží utéci před odpovědností za nenaplněné životní osudy svých dcer a mladé ženy, jež v sobě koncentruje minulá utrpení. Napětí mezi nimi vrcholí a ukáže se jak hluboce se ženy od sebe vzdálily a jak nepřekonatelné je jejich neporozumění. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (102)
Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. ()
Bergman má podľa mňa aj lepšie filmy. Jesenná sonáta je dosť ukecaná, včítane samomluvy. Ale! Na druhej strane je to úplne priekopnícky počin na tému - rodičia mi skurvili život, nie nejakým fyzickým týraním alebo chýbajúcim sociálnym zázemím, proste iba svojím ignorantským prístupom, no zároveň sme k sebe navzájom tak pripútaní, že, či už to nazveme láskou alebo nenávisťou, vraciame sa k tejto domovskej emócii znova a znova. ()
Tak po třech ne zrovna dobrých filmech od Bergmana (Letní sen, A co všechny ty ženy, Po zkoušce) jsem konečně zase viděl film, který se mi od něj líbil. Kromě těch tří se mi líbily všechny, co jsem viděl, jen to prostě vyšlo takhle za sebou. Podzimní sonáta se mi ale líbila. Je to dost dialogový film, ale ty dialogy jsou zde chytré a nenudí, ale tohle Bergman dokázal ve většině svých filmů, takže mě to ani nepřekvapuje. Zahrané je to perfektně, od od obou hlavních hereček (a pro Ingrid Bergman to byla její předposlední role), je to perfektní i po filmařské stránce a má to silný příběh a taky hned několik perfektních scén (ta, ve které mladá žena mluví o mrtvém synovi a pak taky samozřejmě ta, kdy vyplave minulost matky na povrch - a hodně se mi líbil i závěr, který SPOILER díky tomu, že je otevřený, nechává v závěru šanci v nějaké usmíření KONEC SPOILERU). Na plný počet to bohužel není, až tak mě to neoslovilo, ale i tak se jedná o další Bergmanův skvělý film. 4* ()
Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. ()
Bergman mě většinou rozbrečí, jeho příběhy vůbec nejosu veselé a kuchá se do niter každého z nás. Vztah matky a dcer je téma, ke kterému má každý do říct, ale nechápu, kde Bergman bere takové traginápady...Jde z toho mráz po zádech...bylo mi na nic po shlédnutí. Naštěstí mám super maminku a narozdíl od "Scén z manželského života" jsem film shlédla v kuse a nemusela jsem ho přerušovat kvůli tomu, že se mi z konání hrdinů chtělo zvracet. ()
Galerie (62)
Zajímavosti (8)
- Ingrid Bergman (Charlotte) a Ingmar Bergman nejsou v příbuzenském vztahu. (Kulmon)
- Jediná spolupráce Ingrid Bergman (Charlotte) a Ingmara Bergmana. (Kulmon)
- Ingrid Bergman (Charlotte) hrála pianistku i ve svém prvním americkém filmu Intermezzo: A Love Story (1939). (Kulmon)
Reklama