Umučení Krista

Standardní velkofilmové zpracování, barokně strnulé tváře herců, pokus o výraznou výtvarnou stylizaci, samoúčelně vystupňovaná brutalita, výborný soundtrack.... A toto vše se ve službách posvátného účelu filmu. Mel Gibson a Benedict Fitzgerald zvolili scénáristicky velice jednoduchou fintu, kdy do dlouhého pásu utrpení a příkoří Ježíše Krista vkládají na příhodných místech reminiscence na důvěrně známé evangelijní scény, které mají posílit poselství filmu. Poselství, které já osobně považuji za nejproblematičtější část nově zrozeného fenoménů. Tento fenomén promlouvá přesně k té části publika, která je znalá biblické tématiky. Promlouvá způsobem nikoli dialogickým, ale čistě ilustrativním. Tady máte hrdinu, tohle mu udělali zlí farizejové a škodolibý lid Jeruzaléma a vy se mu teď musíte cítit zavázáni. Kdo byl Kristus, jaké je jeho poselství světu – tím se Umučení zabývá jen velmi útržkovitě. Není výpovědí, je jen krvavým vykreslením jednoho z největších příběhů lidské historie. Největších a nejpůsobivějších. Mel Gibson vlastně podal to nejlepší svědectví o stavu současné americké kinematografie. Divákovi není než sedět a zírat, "vypravěč" myslí za něj. Nikdo po vás během filmu nežádá přemýšlení, tázání se, interpretaci; i to nejsilnější – tedy Kristův zápas s pochybami o svém poslání – musí být tematizováno do trapně doslovné postavy ďábla. Vaším jediným posláním je tak sledovat tok pečlivě přežvýkané a promyšlené "pseudoreality“, která zcela pozbyla na symbolické platnosti a stává se krvelačným přímým přenosem z největší popravy starověku. A tak zatímco krev stříkala až do orchestru, make-upem pomazaný James Caviezel svinil zem umělou malinovkou a vydával hrdelní zvuky, vzpomínal jsem na středověké liturgické drama, kde se s nadhledem a lidskou laskavostí líčí tentýž příběh – nevázaně, hravě, s fantazií a stokrát působivěji. Protože zatímco tam se jedná o oslavu lidského života, v Gibsonově „veledíle“ jde pouze o ohlušující vzývání zbožštělé smrti. Aneb: "mediální událost" opět jednou zvítězila nad uměleckou kvalitou... Ani tak špatný, ani tak dobrý film, jak někteří tvrdí. (06.04.2004)

Poněkud krvavé, ale hlavně nudné: nějakýho chlápka odsouděj a pak bičujou a nutí nést kříž, na kterým ho chtějí ukřižovat - on pořád znovu a znovu padá, trvá to celou věčnost - jen ta cesta s křížem trvá snad polovinu filmu (ještě že existuje u DVD rychloběh). Navíc je snad třetina filmu točena zpomaleně. Ještě se mu pořád vybavujou vzpomínky na dobu předtím, kdy byl celkem v pohodě a hlavně ne tak zakrvavenej. No nechci spoilerovat, tak vám nepovím, jak to s tím hlavním hrdinou dopadlo, ale ten konec je takovej zvláštně otevřenej. Akorát snad hudba bylo celkem fajn, ale i tu si radši pustím samostatně na soundtracku. Takhle nezbývá snad jen ocenit práci maskérů. Jinak vážně: Douglas a Tetsuo to vystihli vcelku přesně. (06.12.2004)

Čím může být člověku přínosné sledování postupného umírání Ježíše Nazaretského? Křesťané možná zpytují své svědomí a po dlouhé době zajdou do kostela. Ti více oddaní získají inspiraci, kterak ukojit své masochistické choutky. A my ostatní – zarytí bezvěrci? Ano, právě nám patří ten hrdelní rouhačský smích kdesi v pozadí. Můžete namítnou, že jako ateista nemám na podobný film nárok koukat, ale ono mě to zajímá a rád bych se dozvěděl víc, samozřejmě s jistým nezaujatým nadhledem. Opustíme-li tedy od duchovní, resp. příběhové roviny filmu, co nám na holém, zbičovaném torzu zůstane? Nejdřív asi 45 minut pěkné režisérské práce, která vás díky své přizpůsobenosti potřebám Hollywoodu bude bavit bez ohledu na víru. No a pak nastává svátek všech sadomasochistů. Biče se ve zpomalených záběrech zarývají hluboko do masa, kůže je za pečlivé spolupráce maskérů a zvukařů postupně odstraňována z těla a krev stříká a stříká a stříká... . Když na mučeném těle dojde kůže k rozdrásání, nastává čas pro ostré hřeby a trhání svalů. Jako perličku na závěr si můžete dopřát vyklované oči a malou krvavou spršku. Netvrdím, že mě násilí nechalo chladným, akorát se vyžívám v jiném druhu zábavy, než ve sledování snuff filmů (co takhle název„Golgotská jatka bičem a hřeby“). Kdoví, třeba se umírání slavných osob dostane do správné módní vlny a zanedlouho se dočkáme filmu o posledních hodinách třeba Arthura Rimbauda, jemuž v důsledku vředové choroby museli amputovat nohu, aby následně skonal na tyfus. To by byl panečku trhák (zkuste si v hlavní roli představit Leonarda DiCapria)! I když reklamní kampaň Krista těžko kdy nějaká agentura překoná. 70% Zajímavé komentáře: Tetsuo, kiddo, ScreamJay, ripo, MIMIC, mm13, curunir, d-fens, E=mc2, Baudelaire, Belcarnen, Johny (15.04.2006)

.......a zradil jeho dobrotu, jeho sílu a duši. Vydal proroka do rukou bolesti a utrpení skrze níž k vykoupení došel. A v krvi, v prachu bolesti, zadupal člověk věčné dobro. Natočil Mel Gibson, hollywoodská ikona a muž jehož tvář dnes pozná každý druhý filmový fanda standardní film? Ne! Natočil naturalistické podobenství obrovského a po věky trvajícího příběhu o muži, který pro mnohé znamená víc než všechno světské bohatství. Sestavil dlouho řadu obrazů tak pečlivě, že celek jenž z nich vzešel převyšuje spoustu dosud vytvořených podob tohoto příběhu. Cílem nebylo ukázat brutalitu, nadutost a bezcitnost jedinců, ale poukázat na chyby společnosti, která leckdy své přečiny a chyby omlouvá vírou. Ona bolest, kterou letmo pociťuje citově založený divák není dílem obrazů, ani efektů, ale je bolestí doby. James Caviezel se s postavou Ježíše ztotožnil natolik, že bych mu při pohledu do jeho očí snad i uvěřil v jeho nadlidský původ. Míra sugesce je naprosto dokonalá, využití aramejštiny velmi věrohodné. Dabing tomuhle filmu může ublížit víc, než je zdrávo. Sledování stop Ježíšových po Křížové cestě, kdy kolona oněch páprdů s plnovousem chladně přihlíží tyranii jeho těla, do které jej sami uvrhli může připomínat pouhou snahu odbýt si všechna památná zastavení, ale podle mě tu nejde o fakta, ale o prožitek. Ten umocňuje naprosto dech beroucí hudba skladatele Johna Debneye. Dunící v rytmu srdce diváka, stejně jako v rytmu srdce legendárního syna Božího. Kamera Caleba Deschanela je pak okem doby, které spolu s výpravnou, možná až poeticky epochální vizuální stránkou, povyšuje film ještě o stupínek výše. Proto chci na závěr říct: Vykašlete se na všechny zažitá fakta, na všechny zažité filmové postupy a nebo knižní vypodobnění. Pakliže se jich budete držet, váš prožitek tím značně utrpí. Pro jednou není od věci nechat hovořit pocity přes zažitý a notoricky známý příběh. A proč nemohu jinak než za 5? Já v očích a pohledech uzřel jsem poselství, poselství moderní doby oděné do historického hávu. Po zádech mi běhal mráz z citů, jenž míjely mou duši. Jako pohled do studánky osudu, kde odráží se naše minulost, kde naše myšlenky kráčí po cestě na věky lemované nejen štěstím, ale i smutkem a bolestí. A tato filmová cesta protnula mé srdce od západu na východ, z jihu na sever. Více jíž slov netřeba... (28.11.2004)

Prvni pulka filmu je zbytecne roztahana, ale druha pulka to vynahrazuje. Mel se zameril ciste na Jezisovo smrt, takze je ve filmu jen zatceni, odsouzeni, zbicovani a ukrizovani bez nejakyho vysvetlovani, kdo je kdo a proc dela to, co dela, ale to je na dvou hodinovou stopaz krapet malo. Zvlast v prvni polovine je to dost rozvlacny a nektery sceny se pekne vlecou. Ale jakmile se zacne bicovat, tak se v tom Mel zacne vyzivat. Vsude caka krev, trha se maso, detailni zabery a vybrousenej zvuk. Sice se da dohadovat o tom, jestli by tohle prezil, ale na druhou stranu to pusobi drsne a "realisticky". Ale ze by to bylo brutalni, aby z toho clovek omdleval, to ne. Taky se vcelku povedla kamera a kulisy a hlavne hudba je perfektni. Caviezel roli Jezise zvlad v pohode, jen me dost rusilo to jeho oranzovy oko. Akorat mi prislo, ze obcas kecal dost z cesty. Tezko rozhodnout, jak a zda-li vubec to ve skutecnosti bylo, tenhle film je spis takovej na efekt, ale to, o co Melovi asi slo hlavne, to se povedlo. Dokaze zapusobit a zaujmout. (01.02.2005)