Věčný svit neposkvrněné mysli

Čtyři věci k filmu. První, naprosto užásný herecký výkony Jima Carreyho a Kate Winslet. Druhá věc, děj, proboha nechat si mazat vzpomínky na nějakou holku -- NIKDY, jen ať je v tý kebuli pořádnej bordel. Poslední dvě věci jsou klučíčí poznatky, takže holky sorry - Kate Winslet má hezký nohy a Kirsten Dunst tam skáče po posteli jenom v kalhotkách. Originální scény umím prostě ocenit, ještě navíc v originálním příběhu. (23.11.2007)

Když se spojí dva geniální duchové, dvě geniální entity, dvě tvůrčí složky, konkrétně postmoderně fabulační genialita scénáristy Charlieho Kaufmana a osobitě hračičkovský přístup režiséra Michela Gondryho, vznikne výjimečný film. Už žánrové vymezení je přelomové - podivně pokřivená romantika. Tenhle proud freak romantických filmů je velmi zajímavým trendem postmoderní kinematografie. Čím postmoderní premisy iniciuje Gondry? Prolínání skutečné a snové reality, různých vrstev a rovin děje, porušení linearity a obecně absolutního času, čas je tu jak v kvantové fyzice pouhým jedním z mnoha rozměrů vesmíru příběhu... Gondry mnohdy utíká napříč dějinami umění a tvaruje mnohé - místy až surreálná extempore, jindy zase estetiku videoklipů atd. Rád také cituje - tu klasická sci-fi (scény s helmou při odstraňování vzpomínek), jinde zase sitcomy o idealizované americké rodině (úžasná scéna se zmenšeným Jimem Carreym pod kuchyňským stolem). Charakteristický je pro něj pseudodokumentární styl s trochou nádechu home videa, stejně jako scéna osvětlená pouze kuželem světla coby aluze na nějaký akční film (kupříkladu o elitní zásahové jednotce atd.). Experimentální složku podporuje zase ručně snímaná kamera (často záměrně ignorující zažité velikosti záběrů) místy působící jak z manifestu Dogma 95 či často frenetický, až stroboskopický střih. Nejpřínosnější jsou samozřejmě významové roviny. Neskutečná je vpravdě interpretační mnohovrstevnost filmu - možné drama, možná komedie, možné sci-fi, ale především velké podobenství o lásce ...kupříkladu... tohle je POSTMODERNÍ film! (příznačně na to nejklasičtější téma - síla lásky všem protivenstvím světa navzdory...) Podobné filmy: Adaptace, Nauka o snech, Amélie z Montmartru, Synecdoche, New York, Pan Nikdo (19.08.2007)

„It’s gonna be gone soon.“ Vyprávěcí strukturou nesmírně ambiciózní rozchodové drama, které stejně jako všechny ostatní filmy podle Kaufmanových scénářů dokáže intelektuálně oslovit, ale nikolik emocionálně zasáhnout. V jádru jde o ten nejtradičnější příběh rozpadu jednoho vztahu. Ona již zapomněla. On by rád zapomněl také, ale při konfrontaci se šťastnými vzpomínkami si uvědomuje, že definitivní konec ještě nechce. Alespoň ve vlastní hlavě tak provádí revizi vztahu a snaží se poučit z dřívějších chyb. Jenomže tento vnitřní proces zapomínání a rozpomínání je s neskutečnou tvůrčí invencí a s takovým množstvím vizuálních vtípků, že se napoprvé nedají pobrat, externalizován. Joelovi jeho vzpomínky doslova mizí před očima. Ve snaze uniknout před zapomněním chaoticky bloudí bludištěm vlastní mysli a společně s myšlenkovým konstruktem své přítelkyně se snaží najít útočiště (neustálým sebereflexivním upozorňováním na skutečnost, že Clementine je dívkou snů, která svou nepolevující energií mění životy druhých, je zčásti relativizován stereotyp „manic pixie dream girl“). Zní to šíleně, ale přestože film začíná koncem a je vyprávěn v několika rovinách reality paralelně (jedna běží lineárně, druhá pozpátku), nemáte problém se v něm zorientovat právě díky tomu, že se po celou dobu zakládá na známých myšlenkových vzorcích a emocionálních stavech. Věčný svit neposkvrněné mysli vypráví velmi sofistikovaně o velmi jednoduchých věcech, čímž sice maskuje jednorozměrnost postav a banalitu nesených pravd, ale stejně tak je těžké nenechat se svést příjemným myšlenkovým cvičením, k němuž nás vyzývá. 90% Zajímavé komentáře: Melies, oli.G, RAiken, cross, LarryW, derryl, Fill16 (08.04.2006)

Proč si hrát na to, že partner musí být dokonalý? Vždyť jsme jenom lidi a není důležité žít v dokonalém světě, ale žít s někým v tom našem. Charlie Kaufman to moc dobře ví a jeho Věčný svit neposkvrněné mysli je krásnou ukázkou toho, jak moc stojí za to bojovat o tuhle skutečnou, nepřikrášlenou lásku (21.12.2005)

Stejně tak jako většina diváků se po prvním shlédnutí cítím trochu rozpačitě. Eternal Sunshine má po celou dobu divnou atmosféru, divné postavy (celou dobu jsem nevěděla, jestli je Clementine rozkošně divná nebo jenom hysterka) a zkrátka se musím přiznat, že jsem koukání nejdříve dvakrát vzdala. Film, který vypadá komplikovaně, ale na konci vlastně komplikovaný ani tak není ( i když chvílemi vážně matoucí ) a tak trochu se snaží prvoplánově tvářit geniálně, ale budiž. Nebýt toho konce, tak moc nadšená tedy nejsem (navíc mi vážně vadila hudba, která občas zněla jako z béčkových hororů), ale asi se na to pro ujasnění svých dojmů podívám ještě jednou.:) A pak uvidíme.. (07.07.2012)